Někdy nad ránem, to když se vzbudím dřív, naž zazvoní budík, mívám pocit, že poslední dobou v tom svým životě, ryju pusou v zemi, a nový den mě většinou přesvědčí, že je to pravda.



Psáno v lednu letošního roku, proto ten přítomný čas a spousta sněhu.



Už dlouho jsem nenapsala nic o našem psovi. A tak dokud mě vztek pohání a tlak mám zase jednou vyšší, přidám jednu ze života, a pak půjdu, a tu bestii vlastnoručně oddělám.

Bylo mi ho dneska líto, jak tam na chodbě leží tak sám, a je tak hodnej. Páníček mu včera odjel do Prahy, a my, zbytek rodiny, ty jeho pravidelné procházky tak trochu flákali. Na několika kilometrové tůry v polích okolo Labe tu nikdo nemá ani čas ani náladu, jenom před barák, k lávce, vyčůrat, vykakat, a byli jsme s ním hotoví. Tak se mi ho zželelo, že jsem před chvílí vzala vodítko, a rozhodla jsem, že teď se opravdu pořádně projdem. Navíc, venku to tak krásně taje, sněhu ubývá, vyčistím si hlavu. Napadlo mě, když za mnou ráno chodily moje běsy.

Ještě před odchodem se mě manžel ptal, jak to vidím, jestli to venku neklouže, a co uděláme s chodníkem, aby si tam nikdo nerozbil tlamu. Omrkla jsem to z okna, a povídám:

„Neklouže, ta trocha ledu, co tam je, do oběda roztaje.“

„Do jakého oběda?“

Zeptal se manžel, a jeho pozornost se definitivně obrátila od chodníku k pekáči s kachnou. Tak to bychom měli. Nazula jsem si zimní boty, vzala pořádnou bundu, a vyrazili jsme. Před domem to opravdu trochu klouzalo, tak jsem si omotala vodítko okolo zápěstí, našlapovala opatrně, a vydali jsme se kochat zimními ulicemi. Pěkně si to štrádujeme po chodníku, když náš čokl ucítil něco, co já ještě neměla šanci vidět.

Za rohem se s paničkou procházel knírač, co se s naším vlkem asi nemusí. Když oba štěkli, bylo už pozdě, a já v prdeli. Náš pes vyrazil na místo setkání, mně to uklouzlo, a jelikož pořádně připoutaná k tomu čoklovi, dorazila jsem ke knírači v závěsu za naším psem přímo po puse. Těch nekonečných patnáct metrů jsem jela po břiše, po kolenou, a soudě podle boule na čele, taky po tlamě. Bohužel to byl teprve začátek.

Dva psi se rvali, já se je pokoušela roztrhnout. Panička od knírače jenom stála a koukala. Vzhledem k tomu, že stojící mě nikdy neviděla, že zpoza rohu jsem k ní přijela po břiše, se ani nedivím. Na nějaké představování nebyl čas. Připoutaná k té bestii jsem se tam válela a pokoušela se našeho vlka oddělit od knírače. Na chvilku jsem byla skoro vítěz. Starší dáma čapla svého psa a zmizela za rohem. Já se pokoušela alespoň posadit. Zachovat si nějakou důstojnost, na to už bylo opravdu pozdě.

Válela jsem se v závěji a slibovala psovi smrt. Bylo po procházce. Doma jsme byli za deset minut. Když jsem se před manželem ukázala jako prase, odhalila odřená kolena, prokouslou ruku, ani nevím od koho, a ukázala bouli na čele, povídal:

„Tak vidíš, přeci to tam klouže.“



A pak, už umytá a zalepená, jsem volala nejstaršímu do Prahy, ať laskavě táhne domů, protože po dnešku fakt nevím, kdo bude tu bestii venčit, a on mi na to povídá:

"No přeci ty, matko, akorát si vezmeš na nohy brusle."