Když se večery na konci léta ochladí tak jako dnes, od sousedů k nám zavane vůně tuhých paliv, dostáváme doma chuť na bramboráky a strach z Vánoc. Zatímco se kolegyně v práci těší, jak vyzdobí byt, já se děsím, jestli to letos vůbec přežiju.

Není divu, je nás pět ve tři plus nic, k tomu pes, sem tam nějaká kočka, moje matka, která bydlí pod námi a je cvok a dětem nikdy nic nedá, ale já nemám nervy na to, ji nechat samotnou, manželova mamka, která je fajn, ale vezme s sebou mladšího syna, kterému je třicet a je letos zase sám, a ten sebou vezme svého psa, aby nebyl doma tak sám a já si pak nemám kam sednout a chci být taky cvok, aby mi to bylo všechno fuk.

Některé svátky byly opravdu nezapomenutelné. Jako tenkrát, když naši kluci začali hrát hokej, a my jim museli pod stromeček koupit novou výstroj, a nějaký dobrák jim věnoval koloběžku, na které jezdili okšírovaní v té výstroji, dokud se jim nechtělo na velkou, neuměli se z toho svléknout a tak to nestihli a já jsem se pak poblinkala…

Nebo tenkrát, jak jsem manžela omylem zamkla doma, on spěchal do práce, skočil z okna z prvního patra, roztříštil si patu a já jsem pak kupovala dárky dálkově ovládána přes mobil...Inu, patřilo mi to.

Nebo, a to fakt stálo za to, jsme dostali všichni střevní chřipku uprostřed odpolední mše. Ještě, že to máme kousek domů. Pod stromečkem jsme byli všichni zelení a já na Silvestra o deset kilo lehčí. Samozřejmě přijel bez ohlášení můj strejda a přivezl na svátky dědu, aby nebyl doma sám. Většinou se nás nakonec sejde osm až devět, děti říkají: „ Mamko, to byly nejhezčí Vánoce“, a když se na Boží hod příbuzenstvo rozejde, nám začnou svátky klidu a míru.

Nemůže se nikdo divit, že mi vloni v půli prosince léčitelka diagnostikovala stav před zhroucením a já táhla domů s čaji na vyčerpání, deprese a imunitu.

Manžel řekl: „ A dost, letos odtud na Vánoce vypadnem, zaplatíme si pobyt na horách a nikomu neřeknem, kde… Pojede s náma jenom moje mamka.“ Byla jsem v ráji. Žádné uklízení, žádné fronty. Vyhlídka na to, že moje tchyně bude vařit, mě nadchla.

Naše auto se rozbilo dva dny před odjezdem. Nevzdávali jsme se, pojedeme za každou cenu. Tchán nám půjčil svoje, jenom trochu menší, a tak byl odjezd naplánován na dvě etapy. Jako první jsem jela já, děti, dárky a jídlo. Zabydleli jsme se, já upekla štrůdl, vybalila kupované cukroví a schovala dárky. Druhý den se manžel vracel pro tchyni, stromeček a kytaru.Čekala jsem je k obědu. Venku bylo krásně, sních se třpytil, z rádia zněly koledy, děti se praly. Všechny tři.Bylo to fajn.

Je to paráda, libovala jsem si. Žádný obchod na dosah, co jsme zapoměli, to nepotřebujem. Skutečně jsem si to užívala. Zvlášť, když mi manžel volal z domova, že tam u nás prší. Začínalo to mít tu správnou atmosféru.

Dlouho nejeli. Až kolem třetí jsem z okna zaslechla hlasy, manželův a tchyně, a kroky ve sněhu. Něco nebylo v pořádku. Pak jsem je uviděla. Ten pohled budu mít do smrti před očima. Šli vedle sebe, táhli sáně, na saních stromeček, kytaru a dárky, auto nikde. Už se jenom smáli. Kousek před Harrachovem jim upadlo u auta kolo, byli rádi, že se jim nic nestalo. Nějací laskaví lidé jim půjčili sáně na ty krámy a poradili servis, který fungoval i o svátcích.

Poněkud jsme museli přehodnotit naši finanční situaci, jelikož bylo třeba spravit dvě auta. Jedno na místě, abychom dojeli alespoň na Nový rok domů, další pak doma, aby mohl manžel pracovat. Babička se rozhodla, že nás založí. Nikdy nezapomenu, jak jsme na Boží hod nevěřícně zírali na bankomat, který vcucnul její kartu a už ji nepustil. Proto, že si nepřečetla na posledním výpisu, že má měsíc prošlou kartu, prostě proto.

Dnes, když si pouštím záběry, co jsme tam natočili, mám slzy v očích. Byli to naše nejhezčí Vánoce. Odříznuti od lidí, babička vařila, já celý týden spala.. Domů jsme se vrátili odpočatí, lehčí o peníze za opravu, přesto tak nějak vyrovnanější. Jak jsme sjížděli ze zasněžených kopců do upršené nížiny, věděli jsme, že to stálo za to, že zase pojedem, a tentokrát opravdu, ale opravdu nikomu neřekneme kam.