Dívám se na krásnou Mirčinu fotku Boží muka mohelnská a střípky dávno zapomenutých okamžiků se vynořují z mého podvědomí. Mám chuť bříšky prstů dotknout se monitoru a pohladit tu kapličku. Zavírám oči a pomalu vzpomínám.

Nejvíc snad na tatínka. Dívala jsem se na něj z okna. V rámci akce zet s ostatními otci zveleboval okolí školky. Mezi těmi dobrými muži v montérkách mi připadal tak krásný. Na sobě měl zaplátované rifle, co roztrhal na vysoké, v sotva třicetiletém obličeji moderní kotlety. Byla jsem na něj pyšná.

Pracoval jako fořt na místním polesí. Kancelář byla v nové bytovce v přízemí, a byla neustále plná tabákového kouře, vůně tužek a fousatých kolegů. Naši měli služební byt ve třetím patře. Kamna na uhlí, parádní myslivecký pokojík, v něm ruská televize s patnácticentimetrovou obrazovkou. Na zemi kůže z divočáka. Ještě teď cítím, jak to bolelo, když jsem v punčochákách šlápla kanci na tvrdej čumák.

Ještě teď cítím, jak to bolelo matku, když šla v ledovém prosinci v županu do sklepa pro uhlí, a my jí zabouchly dveře. Bylo mi pět a sestře sotva tři roky, když nám přes dveře vysvětlovala, jak najít na věšáku klíče a odemknout jí. Trvalo několik dlouhých, předlouhých, mrazivých minut, než jsme dveře otevřely, a ona zmrzlá a vzteklá se po nás ohnala. A protože jsme rychle uhnuly, praštila rukou do zdi, a zlomila si zápěstí.

Zase vidím matku, jak dá do troubu plech s vánočním cukrovím, nás posadí na židličky před troubu, to cukroví hlídat. Pochopitelně usne, a my to cukroví necháme spálit.

Vzpomínám, jak se pět vysokých, urostlých tatínkových kolegů myslivců, převléklo za čerty, a přišlo nás vystrašit. Tolik jsem se bála, že jsem zalezla pod postel, a tam jsem se počůrala.

Vzpomínám na tůry s tatínkem po mohelnských stepích. V poledne na zemi rozprostřel svůj veliký hubertus, usadil nás na něj, z batohu vytáhl pecen chleba, a loveckým nožem nám ho krájel. Pak otevřel hovězí ve vlastní šťávě, a na ten chleba nám to maso vršil v několikacentimetrových vrstvách. Domů jsme se vraceli přes humna za tmy. Na bundičkách na knoflících pověšené baterky a ty nám svítily na cestu.

Protože matka odjížděla brzy ráno do práce do Brna, do školky nás vypravoval tatínek. Obě nás posadil na nočník a házel po nás punčocháky, čepice, rohlíky s máslem a hrnky s kakaem. Na tom nočníku jsme odbyli celou ranní vypravovací proceduru. Na autobusovou zastávku nás vozil obě v jednom kočárku.

Usmívám se, když se mi vybaví cesty do školky do Lhánic místním autobusem. Věčně opilý řidič pan Horký vyžadoval, abychom mu zpívali. Nejradši měl Sama královna. Paní učitelka stála v uličce, pojídala jablka ze sáčku a nás děti dirigovala. Jednoho dne to pan Horký nezvládl, narazil do benzinky, já narazila obličejem do sedačky přede mnou, a za několik dní mi odumřely přední zuby. Mírně ztmavly, a když mi za půl roku můj milovaný děda ubalil jednu výchovnou, tak mi ty zuby vyletěly z pusy.

Znovu je mi líto mladší sestry, která nesnášela špenát, a když ji matka donutila ho polknout, plakala a smrkala ho. A znovu se bojím, zavřená v koupelně. Ještě v pěti letech jsem měla sotva patnáct kilo, skoro jsem nechtěla jíst, a matka zkoušela po dobrém a i po zlém, do mě něco dostat. A když ji ruply nervy, zavřela mě v koupelně, která neměla okno, a jediné, co tam svítilo, bylo červené světýlko od pračky.

Znovu cítím něžné pohlazení drsné dlaně babičky Holé, která nás hlídala, když byli naši v práci. A zase mi chutnají její topinky s česnekem sypané pažitkou a zapíjené podmáslím. Brala nás na návštěvu ke svým kamarádkám v důchodu, a všude se smažily králičí řízky v remosce. Jednoho dne nás zapomněla ráno vyzvednout a my jsme vyhlížely celý den z okna kohokoliv. A když matka přijela večer z práce, vrhly jsme se jí okolo krku a sestra řekla:

„Maminko, to ráno bylo tak hrozně dlouhý.“

Zase ležím v posteli a dívám se na strop. Světla projíždějících aut z ulice kreslí na stropě uklidňující obrazy a já pomalu usínám. Budí mě křik, že hoří. Všichni obyvatelé naší bytovky vybíhají ven a nevěřícně sledují, jak lehne popelem požární zbrojnice.

Naboso chodím v bramborovém políčku babičky Holé a do skleničky sbírám mandelinky. Vylézají ven a štípou mě do ruky. Vyhýbám se slepičincům a sedám si k babičce na lavičku. Nastavuji tvář slunci a poslouchám její hovory se sousedkou.

Dívám se na tatínka, jak stojí u okna, a sleduje sousedovic pětiletého Pepana, hrajícího si na ulici.

„Už je skoro listopad,“ povídá tatínek, „a ten kluk si od jara hraje v jedněch trenkách. Jak to, že mu není zima?“

Dívám se na tatínka. Už tu dlouho není. I Mohelno je pryč, stěhovali jsme se, když mi bylo šest. A já si říkám, proč jen si toho pamatuju tak málo?