"Jaru, pojd´ sem, " volal na mně manžel z obýváku od televize, "tohle by jsi mohla dělat v práci s babkama."

Trochu jsem si povzdechla. Můj muž se totiž neumí koukat na televizi sám. Už i děti se mu smějí. Zatím co v naší bláznivé domácnosti každý občas hledá klidný kout, on ten cvokhaus miluje, a ani u televize nechce být sám. Nechala jsem vaření vařením a šla se juknout. Pravda byla, že svoje babičky ve stacionáři nějak zabavit musím, a každý nápad se mi hodí. A tak jsem spatřila něco, co změnilo můj život. Pletení košíků z novin. Jeden celý víkend jsem se to podle internetu učila. První pokusy byly katastrofální, o dva týdny později už o mé výrobky měla zájem celá rodina.

Já, která nemám doma ani jehlu, jelikož zašívat neumím a na domácnost jsem vůbec levá, jsem objevila radost z toho, že mi pod rukama vzniká něco hezkého. A navíc, jako bonus, jsem zjistila, že když něco tvořím, můj mozek je v klidu. Myslím jenom na to, jak bude můj košíček vypadat, a starosti jsou někde pryč. Jak tomu říkám učeně v práci, je to arteterapie.

Taky se brzy dostavily praktické výsledky. Náš domácí chaos uklízím do košíčků, a začíná to u nás vypadat urovnaně. Jsme totiž hromádkáři. Jelikož to u nás prokouklo a i jinak jsem se uklidnila, rodina mě podporuje. Taky některé věci získaly úplně jinou perspektivu. Nedávno manžel zakopl o školní batoh našeho prostředního. Na zem se vyvalily odporné zbytky učebnic, a několik umolousaných sešitů. Manžel vzal jeden štítivě do ruky:

"Vidělas to, tohle je jeho sešit na fyziku."

Zvedla jsem hlavu od rozpleteného košíku a koukala manželovi do oka skrze vystřiženou díru v sešitě.

"Opatrně, ten má aspoň na tři předměty," povídám a přemýšlím, jakou barvou svůj výrobek natřu a co si do něj dám.

"A kde je vůbec Fanda?" pokračuje manžel ve výchově.

"Jel na chatu za Verčou."

Manžel se zaksichtil. Skutečnost, že náš nejstarší si našel přítelkyni, která je jenom o dva roky mladší než já, ještě nestrávil.

"Jaru, tobě to vážně nevadí?"

"Co chceš, s ní je šťastnej, bez ní nešťastnej. Víc mně nezajímá." Odpovím a prohlížím si skoro hotový košík. Vypadá pěkně.

"To máš po těch práškách?"

"Co?"

"Ten klid, to ti závidím, myslíš že to dopadne dobře?"

"To víš že jo." Uklidňuji ho. Houby po práškách. Konečně jsem pochopila smysl ručních prací. Zachraňují matky před blázincem.

Moje malá holčička, naše Beruška, mi kouká pod ruce a říká:

"Mamko, ty to tak pěkně umíš."

A já vím, co udělám. Až přijde do puberty naše holčička, naučím se háčkovat.