Letos zas v jeslích dítě spinká
slyšíte písničku co zní
to Láska probudí se v srdcích
první zas budou poslední...
a Hvězda betlémská už kreslí
pasáčkům cestu přímo k jeslím...

Letos snad máte ještě čas
probudit se... příběh tu máte
o tom jak Láska roste víc
když po hrstech ji rozdáváte
To Hvězda betlémská zas letí

Jas v očích všem...ne jenom dětí




Každé vánoce jsme měly upletené.

„Běžte bruslit, venku je krásně,“ tvrdila maminka, ale nám se vůbec nechtělo. Vždyť i králíci v králikárně měli ve dne přes pletivo pověšený koberec, protože mrzlo. Ale maminka byla neoblomná. Když řekla, že je venku krásně, bylo krásně a bruslit se jít musí.
Dřevěná bouda na kluzišti je promrzlá, až praská. Škvírami mezi prkny do ní nafoukal sníh. Jsme tu samy dvě. Děti nikde, jen vzadu u hokejové branky se motá pár velkých kluků.
Zmrzlé prsty nechtějí poslouchat. Sestřička mi pomáhá zašněrovat brusle. Jsme zmrzlé jako dva opuštění ratlíci. Snažíme se zahřát, ale nohy v botkách máme ztuhlé, mráz leze pod nehty. Po tvářích se mi kutálejí slzy: „Zuzanko, já chci domů, je mi zima.“
Zuzka je starší a rozhodne: „Jde se! Přece tu neumrzneme.“
Sundáváme brusle, zkřehlé prsty vypovídají službu, ale představa tepla doma u kamen nás popohání do kopce.
Zvoníme a brečíme: „Maminko, pusť nás domů. Venku je hrozný mráz a na kluzišti nikdo není.“
Maminka se směje a honem vaří čaj. Mne mi prsty u nohou a říká: „Vy moje zmrzlinky, tak nebulte. Měly jste přijít hned.“
Nevím, nepamatuji si, jestli mi pak ještě někdy v životě byla tak hrozná zima, jako to předvánoční odpoledne.

Je Štědrý den. Jdeme se Zuzankou pro babičku Marii. Bývá o Vánocích u nás na večeři a na dárky. Ježíšek už to o ní ví a nosí jí je k nám.
Venku je bílo a tak si bereme sáňky. Babičku často bolí nohy a tak ji kousek svezeme. Musíme opatrně, abychom ji nevyklopily do závěje. Babička se směje, myslela jsem si, že to neumí…

Zvoní zvoneček, voní jehličí a my se sestřičkou vybíháme z koupelny, kde jsme si myly po večeři ruce a pouštěly v umyvadle lodičky ze skořápek s maličkými svíčičkami…

„Byl tady, byl tady!“ křičím a směju se. Pod stromečkem čekají zabalené dárky.

Ne, nepamatuji si, co nám kdy přinesl. Jen vím, že ten rok, co jsme málem umrzly na kluzišti, nám nadělil dva bílé svetry. Zuzanka ho měla s modrým kostkovaným lemem a já s červeným. Jenom ten můj svetr za něj musela doplést ten rok maminka. Ježíšek mi ho zabalil i s navlečenými jehlicemi.