Ať již jsou hradby silnější než pevné
a slovo smutek z řeči vymizí,
mladý princ rád by zabezpečil břevnem
dveře v lípě – duté, s prsty od mízy.
Jak když máchne prutem, kdo se podbízí,
místo dveří oknem pro svou provizi
leze celý rok – ne, také odklízí
z cesty ty, kdo vadí, ty, kdo prožerou
svět, v němž princ se zcvokne, pavouk po přízi
spřádá vzpurné mládí jménem PROSPERO

Zrušené klatby, lži jsou víc jak zjevné,
marný je útěk, k němuž vybízí
v den vlastní svatby, v den, kdy hlasy zpěvné
zmlknou. Náhle, krutě. Černé rybízy
plivnou na perutě spásy bez vizí.
Kdosi tam mokne v čase kolizí.
jen jeden lok – ne, sám se odcizí,
s maskou boje svádí – také s pověrou.
Kohout si tokne – pro tvář markýzy
spřádá vzpurné mládí jménem PROSPERO

Ledy sevřou sutě a mráz vyklízí
i chrám pro labutě a skříň před krizí,
bílé kostry ladí s černou podpěrou,
odporné jsou chutě, kdy kaz horší rzi
rozežírá mládí jménem PROSPERO