Ačkoliv jsme zahradníci spíše kvartální, to, co se nám urodilo na zahradě letos, bylo moc i na Kurkovi. Naše benzínová sekačka vypověděla službu, opravář se ještě nevyjádřil, stačilo dvakrát zapršet, a kopřivy narostly do půl metru. Když jsem tam večer pásla čokla, ani jsem neviděla, jestli je ještě na zahradě, nebo už vzal roha. Musela jsem jednat.

Protože je moje matka roztržitější než já, nedalo mi moc práce přesvědčit ji, že srp, který vloni koupila ona, a já někam zahrabala, byl vlastně můj, že ho ztratila ona, a tak ať kouká koupit novej, nebo tu zarosteme docela. Ona koupila srp znovu, já přistoupila k akci. Plazím se tam takhle na zahradě v té vysoké trávě, nadávám na život a na kopřivy, ona mi stojí za krkem a radí. Ulevilo se mi, když na chvíli zmizla. Neradovala jsem se ale dlouho.

Za půl hodiny mi stála za krkem znova a povídá:

„Zeptej se toho internetu, jestli tam není recept na tohle.“ A mávala mi před nosem nějakým divným chorošem.

„Co to je?“ Ptám se, a nedivím se vůbec, neb ona mě překvapit nemůže už ničím.

„Sírovec žlutooranžový, a bude to určitě lahůdka,“ hlásí mi hrdě a dodává, „je tam toho ještě spousta.“

Hlava mi klesla na prsa, protože scénář byl dopředu jasně daný. Přinese tu lahůdku ukázat Kurkovi, který je schopný ochutnat cokoliv, pustí se spolu do vaření, a během půl hoďky mi zasviní celou kuchyň.

Praštila jsem srpem do kopřiv a utíkala za ní do domu. Pozdě, už seděli oba u počítače, muž hledal Sírovec a výsledky hlasitě recitoval mé matce.

„Tak, tady píšou, že na dotaz recept ze Sírovce nikdo tři sta osmdesát dní nevložil žádnou odpověď a tak bude diskuze uzavřena.“

Tady mu trochu poklesl hlas, ale nevzdával to. Brouzdal po netu dál.

„A tady zase píšou, že když se to dlouho, ale opravdu dlouho povaří, je to výborný jako řízek, nebo směs na karí, bohužel, jedlý je to jenom do května.“

„Asi vědí proč,“ bručím vztekle, „vždyť je to tvrdý jako prkno.“

Květen nebo září, nedali na mne. Několik dalších hodin se ta pitomá houba vařila u nás v kuchyni a nevoněla vůbec nijak. A protože byl k večeři plánovaný smažák, jedním vrzem se s ním obalil i Sírovec. Kousla jsem si jednou, otravu nečekejte, chutnalo to jako obalený dříví. I můj muž to vzdal. U nás ten choroš kariéru neudělá, tím jsem si byla jistá. Jediný výsledek slibované hostiny byl binec v kuchyni, který jsem likvidovala ještě v deset večer, neb myčka už zase vypověděla službu.

Pustila bych to z hlavy, kdyby mě nazítří zase nečekal srp. Děsně jsem se litovala a všechna prožitá příkoří svého života v duchu oprašovala, abych se mohla litovat ještě víc. A litovala bych se ještě teď, kdyby z kuchyně nevykoukla naše matka a neřekla:

„Když je tu takových kopřiv, zeptej se toho internetu, jestli by se z nich k tomu králíkovi, co pečeš, nedal udělat špenát?“

V ten moment mi ruply nervy a zařvala jsem:

„A dost! V mý kuchyni vy dva už nic vařit nebudete.“

Zahodila jsem srp, možná i kladivo, a asi jsem vypadla divoce, protože Kurka šel místo na kopřivy do garáže, vytáhl z ní několik let zapomenutou strunovou sekačku, nastartoval ji, a tu zahradu dorazil.