Některé vlastnosti máme vrozené, nic s nimi nenaděláme, a táhneme si je s sebou od kolébky do hrobu. Já jsem takhle po svém milovaném tatínkovi podědila smradlavé nohy, lásku k životu ve všech jeho bláznivých podobách, a strach ze zubaře.

Racionální základ to nemá, vysvětlit to nedokážu, neb mi nikdy žádný zubař neublížil, ale nutí mě to dělat neuvěřitelné věci. Už když jsem byla malá, tu se mnou byl. Pouhý pohled na chromové nástroje a bílý plášť ze mě dělal někoho úplně jiného. A tak se pravidelné prohlídky odehrávaly podle stále stejného scénáře.

Má pevně semknutá ústa. Vysvětlující, laskavý lékař, milá sestra.
Má pevně semknutá ústa.
Zubaři dochází trpělivost, a pokouší se mi pusu otevřít. Nemůžu si pomoci, a chytám oběma rukama lékaře za zápěstí. Taky koušu. Byla jsem jediná holčička, která viděla nasazovací, kovový prst. Ten si zubař navlékl na ukazovák, aby mi mohl vypáčit ústa. Jedna sestřička mi držela ruce, druhá hlavu. Zubař zkoumal mou pusu a nadával.

Po takovém odpoledni jsem byla vyčerpaná já i doktoři, o mojí matce se ani nebavím. Tolik k mému dětství.

První zuby jsem si radši trhala sama a ty druhé se mi nekazily. Na povinnou těhotenskou prohlídku jsem ale stejně šla úplně zoufalá. Byla jsem přesvědčená, že teď konečně praskne, že se vstupem do ordinace přestávám být svéprávná bytost. Ale osud byl milosrdný. Starého Vaňka vystřídala úplně nová, drobná, mladá lékařka. Když jsem se na ni prvně podívala, došlo mi, že ji v případě potřeby přeperu, a to zjištění mi dodalo tolik potřebný klid. Navíc to vypadalo jenom na jednu plombu a tak jsem ve zdraví přežila já i lékařka. Doufala jsem, že mám nadlouho klid.

Ale člověk míní…

Znáte to. První hlídání našeho miminka, první tah po dlouhé době. Restaurace U růže, kde jsme se před rokem namlouvali. Tolik jsem se těšila, že zase zapaříme. Ale to ráno jsem kousla do darovaných utopenců, hospodyňka tam zapomněla na buřtu to blbou kovovou sponku, a já si ulomila kus zubu i se zánovní plombou. Na malér bylo zaděláno, neb to bolelo jako čert.

A k večeru, místo abych spokojeně juchala jako před miminkem, trpěla jsem jako zvíře. A trpěla jsem tolik, že můj muž vzpomínal na všechny možné způsoby, jak můj zub vyléčit přírodní cestou. Jako první ho napadl česnek. A tak se ponořil do hospodské kuchyně.

Se slovy:

„Česnek neměli, tak mi dali tohle to…“ mi do té díry po plombě, přímo do živého, podrážděného zubního nervu, prdnul pořádnou porci česnekové pasty. V tu chvíli jsem pochopila, že rčení, že někomu vylezly oči z důlků, má naprosto reálný základ.

Když jsem konečně popadla dech, začali jsme ten můj zub kloktat vodkou. Kloktal Kurka i já, a nevím, jestli to bolet na chvíli přestalo, nebo jestli jsem jenom byla tolik ukloktaná, na chvíli byl klid. Vodka si ale vybrala svou daň. Nohy mě domů nenesly. Ale protože je můj manžel muž do nepohody, hodil si mne k ránu na záda, a vydali jsme se k domovu.

Protože jsem se asi pronesla, a protože musel taky najít klíče, posadil mne před panelákem na popelnici a pravil:

„Ták Jaruš, konečně jsi doma.“

Tou dobou už zub zase přicházel k sobě, a tak se nade mnou smiloval, a vzal si mne domů. A tam pokračoval v léčbě. Musela jsem být hodně pod vlivem, jinak bych to asi nedovolila. Na vatu namočenou ve Francovce nastrouhal Valetol, a ten podivný náčinek mi přiložil na dáseň k bolavému zubu. Za chvíli ta šílenost začala působit a my usnuli.

Když jsem se ráno, tedy spíš odpoledne probudila, bylo mi divné, že mě nebolí nic. A tak jsem vzala zrcátko, a milou pusu si pořádně prohlédla zevnitř. U zubu, co včera tolik bolel, jsem měla místo zdravě růžové dásně, bílou, patrně odumřelou tkáň. Za deset minut jsem seděla na pohotovosti.

„Proboha! Kdo vám to udělal?“ ptala se zubařka, a pinzetou loupala moji mrtvou dáseň. Moc masa mi tam tenkrát nezbylo, trvalo půl roku, než se ta díra zatáhla a zacelila.

Řekla bych, že právě tahle příhoda mě naučila chodit pravidelně na prohlídky. A taky nový zubař, který mi odmítl dát při vrtání injekci, a já se tolik bála, že jsem si ani nevšimla, že bylo za chvilečku po všem.

Tolik jsem čekala, kdy to začne bolet, že když mi řekl, ať si vypláchnu, že už je hotovo, byla jsem z té jeho rychlosti tak v šoku, že jsem ten kelímek vody do sebe kopla a polkla jako panáka.