Autobus stihnul Mirek tak tak. Sliboval sám sobě, že dneska už tam musí zajet… když je ten výroční sjezd. Dlouho ale váhal. Celá parta do něj pořád hučela, aby šel radši chlastat. Rosťa zrovna přinese to hulení z Holandska a jestli si myslí, že s tou šílenou stranou změní svět… Ale Míra odolal. Když se autobus rozjel, byl na sebe hrdý. Cítil, že překročil svůj Rubikon a zachvěl se po celém těle.


* * *
Mirek byl až do svého čtyřicátého roku pohodář a flegmatik, kterého prakticky nic nemohlo rozhodit. Byl svobodný jako většina jeho kámošů. Ale když na jeho hřbetě přibyl čtvrtý křížek, něco se v něm hnulo. Mimo jiné tou dobou intenzivně a s hrdostí vzpomínal na „příkladnou“ výchovu, jakou jej poctil jeho otec.

Mirkův otec byl v podstatě chronický kleptoman a nutil kdysi svoje děti – Mirka a jeho o dva roky mladší sestru – účastnit se každý víkend nočních zlodějských výprav po okolních stavbách. Tuto výchovnou kúru na své děti Mirek senior aplikoval od té doby, co si všiml, že unesou minimálně jednu dvě tvárnice, které jim mazaně podstrkoval mezi hračky. Kdo odmítl účast na akci, byl bez večeře. „Kdo nepracuje, ať nejí!“ parafrázoval otec tehdejší mocipány.

Mirek měl teď ve čtyřiceti najednou veliké nutkání změnit a zlepšit svět. Cítil pojednou zvláštní eufórii, když slyšel nebo četl o všelikých velkých, slavných a hlavně neúprosných diktátorech téhle planety. Diktátorech ne nepodobných jeho otci s jeho tvárnicemi a konečně i jemu samotnému, který „zamlada“ občas přivázal sestru k topení a zkoušel ji všelijak neobratně mučit a v pozdějších letech pak i znásilnit, ale to už jej sestra přeprala.

Cesty Páně možná nejsou až tak nevyzpytatelné, když ta Mirkova ho přivedla až ke vstupu do jisté radikální strany.


* * *
Teoreticky byl Mirek přijat už před měsícem, ale až teď byl přizván oficiálně na shromáždění, kde měli být noví členové akceptováni definitivně a z čekatelů se měli stát opravdoví bojovníci za lepší svět.

Akce se konala v jistém kulturním domě nedalekého okresního města a Mirek dorazil zhruba hodinu před začátkem.

Kulturní dům našel hned, neboť byl kousek od zastávky. Šel volným krokem, cítil se slavnostně. „Kulturák“ byla velmi moderní a přitom jednoduchá stavba, jejíž okolí oplývalo spoustou zeleně a záhonů s květinami. Mirek byl bezmála dojat, když viděl maminky s kočárky, kterak si tu (beze strachu) užívají krásného slunečného dne. Už teď se cítil jako jejich osvoboditel.

Co však s hodinou, která mu ještě zbývala?

Zapadl tedy do nejbližšího lokálu, aby mu hodinka lépe uběhla.

Uběhla mu, ani nevěděl jak, celá noc. Jako zkušený piják okamžitě poznal, že je časné ráno, neboť v trávě, kde ležel, a asi hodinku si schrupnul, bezpečně identifikoval chladivou rosu.

„Kurvááá,“ zahřímal z plna hrdla, když si uvědomil, co se stalo, nebo naopak nestalo. Nejistě, ale směle vykročil do ulic města, které se pozvolna probouzelo, nic zlého netušíc.

Ono zvučné české slovo se mu prve zalíbilo, a tak jej teď opakoval znovu a znovu, hlasitěji a hlasitěji; a s každým dalším převrženým kontejnerem se cítil silnější a silnější. Teď už ho hřála jen jistota, že Strana stojí za ním a že jejich společný boj nemůže být než vítězný.

Třeste se minority!

Najednou spatřil obrysy pomalu se přibližujících postav. Instinktivně se rozzuřil ještě víc. Nebyl už než šelma. Po chvíli se ale zarazil, protože tu něco nehrálo. Takhle nechodí ti pitomí ustrašení dělníci do práce…

Když rozeznal dlouhé kožené kabáty, lekl se, protože takových se vždycky bál i v televizi. Pak mu ale došlo, že to jsou přece „naši“.

Poté zazněly kroky i z druhé strany. Rychle se otočil a spatřil policisty. Chytil se za hlavu, která mu třeštila a opakoval stále dokola svoje zvučné expresivní „zaklínadlo“. Pak pohlédl k nebi, jako by tam hledal odpověď na otázku, kdo ho jde zachránit a kdo zničit.


* * *
Nebe chvíli povzneseně mlčelo, a pak přišla odněkud rána do týla tupým předmětem.

Všude se zase rozlila tma a ticho.