Nyvý pohled Juanity

Gorila Juanita přežvykovala rozvážně své oblíbené banány a bylo nabíledni, že má těžký splín. Gorilák Pedro zpracovával stejným způsobem manga a, aby netrhal partu, taky vypadal na umření. Před jejich výběhem se začal srocovat dav a náš opí páreček propadal čím dál větší trudnomyslnosti.

„Zas další zájezd!“ pomyslela si Juanita a Pedro raději ani nemyslel.

Děti i dospělí zběsile štěbetali a blesky jejich foťáků šajnily až běda. Chvilku to tak ty Pány tvorstva bavilo, ale opravdu jenom chvilku.

„Co to s těma opicema je?“ ptal se Pán tvorstva Novák a pomalu se měl k odchodu a za ním i ostatní.

„Co by s náma bylo, kreténe!“ říkala si v duchu Juanita. „…bych ti přála, aby tě sem zavřeli!

Pán tvorstva Novák zachytil pohled Juanity, který mu připomněl jeden přírodopisný dokument na jeho oblíbené stejšn Nejšnl Džeografik, kde říkali cosi o tom, že gorily jsou inteligentní či co… hned se ale otřepal a křepce běžel fotit spící lvy.

Pedro se přesvědčil, že už opravdu všichni odešli a zahlásil: „e4“.

„e5,“ kontrovala Juanita.

„d3“.

„Jezdec na c6“.

„Jezdec na f3“.

„d6“…

Slunce pomalu zapadalo a dva gorilí intelektuálové pozvolna dosahovali extáze…



Tiché šplouchání

Pokladní u bazénu pan Vrabec si zoufal. Měl splín téměř jako gorila zavřená v ZOO. Už týden pršelo a do vody tedy nikdo nešel. Pořád jenom samá zima a ticho.

Až tu najednou zaslechl pan Vrabec jemné a delikátní šplouchání. Tento zvuk by rozeznal mezi tisíci, ale přesto, anebo právě proto, nemohl uvěřit. Opatrně vstal z postele, ve které poslední týden žalostně stonal, a šel se podívat z okna.

Brýle se mu údivem zamlžily. V bazénu diskrétně a ladně plovala hraběnka Hrabětová. Vyšlo trapně najevo, že tato dáma s modrou krví „nesmrdí desetníkem“, a tak využila jedinečné šance a totální slevy, a v 15°C za decentního mrholení hupsla do vody…

Už téměř hodinu stál pan Vrabec u okna. Déšť notně zesílil, ale hraběnka neustávala ve své „kúře“, zpívajíc podmanivým altem již kolikátou operní árii.

„Opravdová dáma,“ řekl pan Vrabec a potáhl si trošku mančestráky, neboť byl přesvědčen, že si to tato chvíle a tato dáma zaslouží…



Obtížní bližní

Pan Vrabec si dal u stánku v ZOO klobásu s chlebem a piviště v kelímku, pročež se teď cítil spokojeně až blaženě. V takových chvílích taktéž pociťoval jakousi – řekněme – lásku k bližním, která ovšem měla svoje hranice: začínala a taky končila vřelými úsměvy, třebaže rozdávanými zcela zdarma.

Pan Vrabec zvolna došel až ke gorilí kleci, kde bylo zrovna plno lidu a jeho křesťanské srdce to nemile pocítilo:

„Kdepák!“ říkal teď jeho přísný pohled, „za tohle si můj úsměv nezasloužíte!“ – – –

„Co to s těma opicema je?“ ptal se Pán tvorstva Novák, načež se měl pomalu k odchodu a za ním i ostatní.

„Rukulíbám, paní hraběnko!“ nasadil zas úsměv pan Vrabec. „Dneska máme ale krásně. To se to bude večer plavat…“

Hraběnka Hrabětová odpověděla pouze vlídným úsměvem a mírnou úklonou a ještě chvíli zůstala u klece s primáty.

„Impozantní,“ pravila tiše, sledujíc kousek napínavé partie mezi Juanitou a Pedrem.

„Nevím, nevím,“ říkal si v duchu pan Vrabec již na odchodu, „co je tak impozantního na dvou opicích, které notabene jenom sedí, hloupě čumí a smrdí… Ta Hrabětová je přece jenom cáklá!... A na bazén chodí, jen když se nevybírají peníze!... To je úroveň!... Paní hraběnka!... Pchéé!“ – – –