Náš nejstarší! Bylo mu patnáct a patřil mu svět. Pod pupíkem první tetování, v uších zlaté náušnice, dvě, a první ročník vysněného kuchařského učiliště. Chtěl to víc, než my, neb my byli přesvědčení, že je geniální a bude z něho nejmíň doktor práv. Ale v devítce si pořídil trojku z chování, a my za ten učňák nakonec byli vděční. Stejně by ho nikam jinam nevzali.

Ve škole se mu líbilo a na první praxi se moc těšil. My taky, neboť s naším synkem nikdy nebylo nic jen tak a napínavé zážitky se daly očekávat velmi brzy. Nezklamal nás. Hned z první odpolední se nevrátil. Dojet z Kolína do Poděbrad vlakem trvá sotva dvacet minut, a tak když Kurka sladce zabíral na kanapi a hodiny ukazovaly téměř půl jedenácté v noci, došlo mi, že něco je špatně. A taky že jo.

Manželovi se rozdrnčel mobil a z něho na nás křičel náš nejstarší:

"Táto, musíš pro mě přijet, jsem v prdeli, protože jsem v Pečkách a domů mi už nic nejede.“

„V Pečkách?“ Vytřeštil oči manžel a hledal klíčky od auta. Za minutu byl pryč a za dalších dvacet doma zpátky i se synkem.

„Jak se ti to mohlo stát?“ Vyslýchal doma synka. „To nevidíš, že lezeš do blbýho vlaku?“

„No, sedím si tak pěkně ve vlaku a přijde průvodčí, koukne na moji jízdenku a ptá se?“

„Kam si kluku, myslíš, že jedeš?“

„No přeci do Poděbrad.“

„Kdepak, chlapče, další stanice jsou Pečky, a zpátky ti asi dneska nic nejede.“

„PEČKY?“ Vytřeštil oči synek.

„Pečky.“ Odpověděl ten dobrý muž. A dodal:“ Radši si vystup, kluku, nebo se dneska domů už nedostaneš.“

Pro vysvětlení. Ty naše Pečky jsou městečko plné lidí žijících z invalidního důchodu a přídavků na děti a místní nádraží podle toho vypadá. A celou cestu, co Kurka překračoval povolenou rychlost, v mobilu poslouchal průběžné hlášení našeho synka o tom, kdo všechno si ho na peronu prohlíží a komu se asi líbí jeho telefon. Mělo by ho to poučit, ale nepoučilo.

„To se neumíš zeptat, jestli lezeš do správnýho vlaku, ty pitomče?“ Ptali jsme se ho ten rok alespoň dvacetkrát, neb ty jeho cesty domů z práce byly tak pade na pade. Holt čtyři kolínský nástupiště byly na měj moc. Občas domů dojel a občas ne a potom volal, ať ho někde seberem.

„Přeci nebudu vypadat jak debil.“ Odpovídal a poradit si nedal.

Až jednou. Už bylo skoro jedenáct, když volalo neznámé číslo:

„Táto, musíš pro mě dojet, jsem v Libni. Průvodčí mi půjčil telefon, abych zavolal domů, já už nemám žádnej kredit.“

„V LIBNI?“ Zařval Kurka. „Drž se nějakýho nádražáka, hned jsem tam.“

Klíčky od auta a zběsilý úprk autem po dálnici. Trasu Poděbrady Praha můj muž urazil tenkrát za pětadvacet minut. Jeho bohatá fantazie milujícího otce a ochránce smečky mu malovala našeho blonďatého, hnědookého chlapečka v ohrožení pedofilů a jiných pochybných existencí, potloukajících se po nočním nádraží.

Hned další den jsme našemu synkovi pořídili paušál na telefon, aby se už nikdy nestalo, že nebude mít kredit, až se zase někdy nebude chtít zeptat, jestli jede dobře. Půl roku nato nás to stálo děvět tisíc, protože si v noci zavolal věštci, jestli se k sobě se svojí drahou hodí.

A dali jsme mu také několik striktních příkazů. Jestli sedí ve správným vlaku, se ptát bude. A jestli ten vlak bude vevnitř moc hezkej a bude mít pěkný čalounění na sedačkách, tak okamžitě vypadne ven, protože to určitě bude Varšavák a do Polska my pro něj nepojedem.

A taky jsem mu vyprávěla, jak můj velmi mladý kolega od telefonního operátora, kde jsem dva měsíce pracovala, nastoupil v dubnu, v krásném jarním, slunečném odpoledni do vlaku na svoji několikakilometrovou cestu z práce.

Usnul, a když se probudil, za okny vlaku byla jenom černá tma. Vagon prázdný, propadl panice a sotva vlak přibrzdil, vyskočil ven. Vlak odjel ihned a kolega se teprve rozhlížel, kde to vlastně vystoupil. Nikde nic, jenom tma, a stará, rezavá, plechová bouda. A na té úplně zasněžené, škaredé boudě byl oprýskaný nápis:

BRNO 23 kilometrů