potichu, potichu. To se učíme. Ale někdy je lepší věci říct. A někdy i vyřvat! Než to v sobě dusit a ubližovat tím nejen sobě ale i ostatním....

já měla z doby psaní prvních básniček několik sešitů, opatrovala jsem je jako oko v hlavě protože jsem k nim měla vztah i když teda to byly věci plné očí, křídel, nebe a tak :)
a pak se mi při jednom stěhování ztratily ::-(
ale pár mi jich zbylo někde v kompu přepsaných

a jinak teda k obsahu aspoň - já umím potichu strach a smutky a bolesti - jen o nich musím semtam napsat - ale radost tu potřebuju dycky vykřičet - a vztek taky

Já měla v sedmnácti zase všechno tak nějak nahlas.

Ale dobře, žes to sem dala.
Jako vzpomínka je to fajn.

usmievam na to..pšt
:-)

My introverti to holt tak máme - všechno potichu, v sobě, ostatní často nevědí nic. Toilk k obsahu. Pokud jde o formu, taky jsem v sedmnácti milovala opakování slov, přišlo mi to jako taková mantra sugestivní, jako že to má důraz a tak. Tady je toho i na mě ale moc. Jo, všecko chce čas, člověk se vypíše, zjistí, že opakování není vždycky matka moudrosti a nakonec najde i tu správnou míru...

Olunkas, proč to neříct, jako potrefená husa, děkuji :0)

možná jsem ji sem dala i proto, aby ostatní, ti noví, občas zkritizovaní, viděli, že ne všechno se povede, že i ty začátky k nám patřej, a že měl pravdu můj laskavý tatínek, který výstřižek s tímhle výkříkem vystavoval v práci za sklem, tak byl na mě pyšný, ale zároveň k tomu dodával, že to lepší přijde, až budu mít něco odžito, a to byla pravda pravdoucí

co bych za to v 17cti dala :0)))) Takže já nemlčím ....

ještě avi

děkuju ta to ticho, ale nějak mi to nedalo, co kdyby zůstala v propadlišti dějin, patří ke mně, i když už je to dvacet let, koukala jsem na ni, jestli bych tam něco učísla, a nejde to, i když možná ohraný konec, ale co chceš v sedmnáctiX$(