|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
Budík
Stávala u plotu s budíkem
a lidi co šli z fabriky
lákala na otázku
Kolik je hodin
Ten ohromný budík
pak natahovala třesoucí se rukou
Stávala u dřevěného plotu mého dětství
běhávali jsme kolem
a ona se usmívala
Někdy se někdo zastavil
pomohl nastavit ručičky
a věnoval pár slov
převázaných úsměvem
i její oči se pak usmívaly ...
v té chvíli
nebyla sama
Nepamatuji si její jméno
maminka by možná věděla
ale to není důležité
neměla děti
neměla manžela
neměla ani psíka
měla budík
který se zastavoval
aby jí
pomohl
zabít čas
Léta Páně 2013, dne 7.1. věnováno autorem
Marcela
|
|
|
|
|
|

|
|
Marcela, vykreslila si obrázok tej ženy až do emocionálneho pohnutia čiatateľa.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
je to príjemná forma...
niežeby bola ušitá presne na takéto myšlienky, ale určite spolupracuje...
samozrejme, že samotná myšlienka je o niečo vyššie ako forma...
celkovo príjemný dojem a spokojnosť so zvládnutím témy...
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
ja mám takéto poetické dejovky rada
bývajú jedinečné a predsa
privolajú spomienky na ľudí, na ktorých "už se ani nemám koho zeptat."
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Doto, smutné je být ve stáří opuštěný...
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Smutná je potřeba dlouhodobě zabíjet čas. Hezky napsaný příběh jednoho života.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
j@newe :-) dík
midi, dost často píšu touto formou a je-li to poezie nechávám na čtenáři :-) dík za návštěvu.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Působivý příběh.
Ano, určitě se dá vytknout formě, že je taková... jaká je :-) Knížku, ve které tahle báseň nebáseň vyšla, jsem neviděl/nečetl, tak nevím, jak se tam vyjímala, ale proč by nemohla? Promiň, že jsem použil termín báseň nebáseň, není to myšleno ani v nejmenším pejorativně!
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
no... tu si pamatuju odjinud... ta ma hloubku :)
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
Cindo, tahle básnička už má konečnou podobu, protože vyšla v mé sbírce. Na povídku je to málo a v mých střípcích je opravdu jen zablýsknutím, protože jsem tehdy byla příliš malá na to, abych se o život té paní zajímala víc... dávala nám občas mejdlíčko - takový to hnusný, sladký... Přesto jsem si vzpomínku na ni chtěla uchovat. I jako dítě jsem tehdy vnímala to, jak je opuštěná. Kam zmizela nevím...a dnes už se ani nemám koho zeptat.
Mám tu básničku ráda, protože se mi do ní podařilo přenést obrázek, který mám při té vzpomínce před očima.
Do sbírky ji vybral můj editor, věděl proč. Velmi dobře mě zná.
Děkuji za zveřejnění i komentář.
|
|
|
|
|
|
|
|

|
|
dětem to tak určitě nepřišlo, vnímaly to prostě jinak, s odstupem času si člověk uvědomuje všechno to mrazivé kolem...
myslím, že téhle tvé vzpomínce by líp slušela jiná forma, pro mne by z toho materiálu byla určitě čtivá próza mini, třeba s nějakou konkrétní zápletkou nebo příběhem o té paní a lidech kolem... možná, že na tenhle námět ve tvých vzpomínkových někdy dojde.
|
|
|
|