Babička ve své veliké skříni uchovávala krásné, ručně šité a vyšívané výbavy dvou dědových neprovdaných tet. Čas od času, když bylo pěkně, je opatrně přeprala, naškrobila a dala na sluníčko vybělit. A tehdy vyprávěl děda.

O tom, že jeho maminka byla ze tří krásných sester. A sestry Rysovy, to byl v našem městečku za Rakouska Uherska pojem. I já mám schovaných pár růžových psaníček od jejich ctitelů, která začínají tak krásně:

„Spanilomyslná slečno Pepičko…“

Sestry Rysovy byly honorace, a tak nosily nosánky krapet nahoru. Žádný z jejich nápadníků jim nebyl dost dobrý. Ti, co měli postavení, byli moc staří, a ti, co byli mladí a atraktivní, zase ještě ničím nebyli. Až jednou jedné z nich, Pepičce došla trpělivost, a rozhodla se, že se vdá bez ohledu na své sestry. Aby si to pojistila, a zbylé dvě ji nemohly přemluvit, už taky nebyla nejmladší, nechala se přivést do jiného stavu od o dvanáct let mladšího inženýra. I tak před ní ještě den před svatbou klečely a prosily:

„Pepičko, nevdávej se, počkej, až budeme mít ženichy všechny tři:“

Ale Pepička se nedala, a udělala dobře.

Pradědeček byl podnikavý muž. Postavil u nás v městečku garáže, zavedl si úspěšnou autodopravu, a pro svou Pepičku postavil dům. Když vypukla první světová válka, narukoval k balonovému vojsku. Je to pravda, něco takového existovalo. Máme i fotky. Z toho vzácného manželství se narodily dvě děti. Můj dědeček a jeho sestra. A když zlobily, dávali je rodiče na pár dní k tetičkám. Tety si společně pořídily mandl a krejčovství a po nocích šily svoje výbavy, které jim nikdy k ničemu nebyly.

Svou prababičku a pradědu jsem v životě viděla jenom jednou. Pamatuju se na dva staré lidi, jak sedí vedle sebe ve slavnostním pokoji plném krajek a porcelánových panenek. Připadali mi tenkrát tak vážní. Jejich manželství ale bylo uzavřené v nebi bez ohledu na věkový rozdíl. Když babička zemřela, bylo jí přes devadesát, její o dvanáct let mladší manžel se svlékl do půl těla, a v lednu chodil polonahý po zahradě v naději, že dostane zápal plic a umře taky. Bohužel se mu to povedlo a tak do měsíce šel do nebe za svoji Pepičkou.

Je to tak. U nás v rodině je málokdo úplně normální, ale milovat, milovat umíme až za hrob.