Někdy jen tak sedím na balkoně a koukám před sebe. Můj muž říká, že do blba. Možná to tak vypadá, ale to za mnou chodí vzpomínky. Na chvilky, co jsem zažila, nebo na vyprávění rodičů o lidech, které jsem neměla šanci potkat, ačkoliv doteky jejich životů jsou v tomto domě cítit doteď.

Milovala jsem babiččinu skříň, úhledné komínky prádla, truhličky s poklady nashromážděné za celý život, směs vůní škrobenky, prastarých mýdel ukrytých v poskládaných utěrkách a nejspíš i naftalínu. A ty chvilky, kdy babiččka skříň otevřela, a nad jednotlivými drobnostmi vyprávěla příběh svého života.

Jednoho dne vytáhla ze skříně zažloutlou fotku.

"Kdo to je babi?" koukala jsem se na urostlého holohlavého muže ve vojenské uniformě plné medailí.

"To je můj bratranec Toník."

"A proč má ty naušnice?" bylo to poprvé, co jsem viděla naušnice u muže.
Moc se mi líbil ten mohutný člověk s černým knírkem.

"Protože byl v Americe. Pojď ke mně Jaruško, povím ti teď, proč se trápím, když vidím, jak se s Maruškou pořád pošťuchujete.
Když bylo Toníkovi čtrnáct, pral se se svojí mladší sestřičkou. A protože byl mladý a hloupý, ze vzteku po ní hodil nůžky a zabil ji."

Údivem jsem zatajila dech.

"A chtěl ji zabít, babičko?"

"To víš, že nechtěl, jenom nedomyslel, co všechno se může stát. A jeho rodiče mu, aby uchránili alespoň jedno dítě před následky té strašlivé tragedie, pomohli utéct do Ameriky. V Americe se mu dařilo dobře a když začala válka a v Anglii se formovalo české letectvo, odjel do Anglie a stal se pilotem."

"Co se s ním stalo potom?"

"Co by se stalo? Po válce se vrátil do Čech. Ta tragická nehoda už byla promlčená. Ale k moci přišli komunisti, zavřeli ho, a já jsem ho už nikdy neviděla. Umřel v uranových dolech."

Babička pohladila fotku a zasunula ji zpátky do skříně. A tak jsem nikdy nepoznala Toníka, jehož pohnutý osud by vydal na román.

Život není černobílý a ani hrdinové nemívají vždy čisté ruce. A pokud se pokusí napravit bolest, kterou způsobili jiným, ale i sobě, vítězná strana je stejně semele.