Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Řád Velkého Rebela
Náš učitel náboženství byl dobrák od kosti. Mlátil nás jen jednou za den (místo svačiny) a dávno nemoderní těžkou sukovici vyměnil za lehký a svižný jezdecký bičík. S ležérností sobě vlastní bral i udílení ran; vůbec je nepočítal a sázel nám jich nepočítaných. Trefoval se většinou do zadnic, nicméně stylem hlava nehlava.
 
A tento dobrý a vpravdě zanícený křesťan dostal jednoho dne nápad. Ve snaze maximálně nám přiblížit problematiku víry, sestrojil po večerech stroj času, za pomoci kterého jsme se celá třída i s ním hladce přenesli do Jeruzaléma roku 33.
 
„Je tady někde Ježíš Nazaretský?“ vyvolával učitel perfektní aramejštinou, načež se mu dostalo jen pár udivených pohledů kolemjdoucích. Tak to zkusil ještě hebrejsky, latinsky, řecky, čínsky, anglicky s australským přízvukem, portugalsky a laponsky. Tím vyčerpal své jazykové možnosti a znatelně posmutněl. V tom však k němu přistoupil jakýsi vetchý stařík, osloviv ho česky s ruským přízvukem a představil se jako evangelista Matouš. Náš dobrák profesor jej hned chytil za jeho letité ucho, jal se jím třást a mlátit ho svým bičíkem hlava nehlava. Kolegovi Lukášovi ať prý vyřídí vřelé pozdravy. Matouš totiž (jak je jistě všeobecně známo) posílal svatou rodinu z Betléma na výšlap až do Egypta, kde měli prchat před krvelačným králem Herodem; kdežto Lukáš se spokojil s „tuzemskem“, přesněji s Jeruzalémem a Herodes mu byl šumafuk.
 
„Co já mám těm harantům vykládat, ha? Díky vaší nedůslednosti, holomci neholení, před těma děckama vypadám jak úplný blb!“
 
Matouš se bránil, že ještě s psaním nezačal, ale tím dopálil profesora o to víc. Jednomu čumilovi sebral těžkou a dávno nemoderní sukovici a spočítal to tomu úctyhodnému starci ještě jednou. Když už Matouš nejevil známky života, rozhodl profesor, že tady chcíp pes a za bouřlivých ovací lůzy jsme rychle vyklízeli bojiště, neboť se blížila římská patrola.
 
„Tak vy hledáte Ježíše, jo?“ vykřikovala na nás z vykřičeného domu jakási lepá děva.
 
„Marie Magdaleno,“ ozvalo se za ní z místnosti obtěžkané hříchem.
 
„Ten hlas!“ řekl profesor. „Ten přece znám ze svých snů a rozjímání.“
 
Ano, byl to mladý Nazaretský a dostal, co se do něj vešlo. Nic mu nepomohlo ani vyhrožování, že to řekne rodičům, kteří jsou svatí.
 
„Však já už to z nich vyženu!“ hrozil učitel na odchodu Ježíšovi, který byl čilý podobně jako evangelista Matouš, kterého už Římani vsadili do žaláře za opilství, pobuřování a potulku.
 
Stanuli jsme bezradně na ulici. Co teď? Ježíš, cíl naší cesty, leží v hanbinci zmlácený jak žito, a to jsme tady teprve začli.
 
„Jdeme!“ zavelel rázně učitel, a tak jsme vykročili starověkou ulicí.
 
„Kochejte se, děti!“ řekl profesor a myslel to jistě dobře, ale my jsme žadonili, že už máme hlad a bolí nás nožičky, a tak nás náš vůdce zavedl do jednoho z místních hostinců. Největší rabiáti ze třídy čile navazovali známosti s místními poběhlicemi, se kterými se dorozumívali, jak se dalo: rukama, nohama… ti chytřejší pak i morseovou abecedou. Hampejznice zjevně nechovaly vůči cizincům sebemenší předpojatost a skrupule. A čím starší a ošklivější, tím více měly srdce na své příslovečné dlani. Atmosféra se zanedlouho příjemně uvolnila, neboť jediné, co se tu nalévalo, bylo víno.
 
„Jeden z nejstarších a nejnaivnějších triků, děti,“ řekl profesor, hledě už zase na dno prázdného poháru, „je proměna vody ve víno. Tenhle trik musí umět každý kouzelnický začátečník. Tato iluze je stará až hanba povídat, ale ukažte ji sprostému lidu a bude vás mít za svaté. Můžete k tomu podat i podrobný popis pracovního postupu a přiložit seznam potřebných ingrediencí… nic vám to nepomůže – budete prostě svatí.
 
„A co Ježíš, pane učiteli?“ pípnul kdosi.
 
„Ten je v tom taky dobrej, ale já ho mám za svatého spíše proto, že vykázal farizeje do patřičných mezí, když jim řekl do očí – mimo jiné – že až se budou v den posledního soudu holedbat svým pokryteckým modlením, pak jim poví jediné: `Odstupte ode mne, činitelé nepravostí, neznám vás!´ Ostatně svým učedníkům a nejen jim až do omrzení opakoval, ať po něm pořád nechtějí ty takzvané „zázraky“, že to rádi vidí jenom blbouni. Jenže lidi jsou lidi… a jen co se někde ten mladý talentovaný tesař objeví, obecenstvo nechce nic než staré obehrané hity.
 
Asi jste si ho představovaly jinak, co, děcka? No jo, to víte, v oficiálních zprávách nikdy není celá pravda, pokud tam vůbec jaká je. No, nebudem to zbytečně natahovat,“ pravil učitel a pootočil kolečkem na svém strojku času. Rázem bylo ráno a my jsme stáli venku před jakýmsi kopcem. Ticho bylo všude vůkol, jako by ještě nežil na světě jediný člověk. I východ slunce působil neotřele a originálně. Ty chvíle byly až paralyzující.
 
„Hle, Golgota! Co tomu říkáte, holoto?“ pravil náš dobrý pedagog a kdosi žblebtnul, že je to krása nebo tak něco.
 
„Zavři zobák, nikdo se tě na nic neptal,“ pravil učitel rozladěně, neboť jeho otázka byla pouze řečnická.
 
„Dnes je, milé děti, druhý den přesnic čili Velikonoční pondělí. Od včerejšího večera tu měl být pěkný frmol: Poslední večeře, Jidášova zrada, Pilátův výslech (spíše vlažný než křížový), no a nakonec…“
 
„Ukřižování!“ nevydržel to zase někdo.
 
„Ano. A jak můžete vidět zde, neděje se nic. A proč?“ Tato otázka již nebyla řečnická, nicméně ticho bylo po pěšině, a tak profesor pokračoval sám: „Dneska pekaři nepečou, řezníci neřežou, soudci nesoudí a popravčí nepopravují. Je veliký svátek a pracovat byl by smrtelný hřích! Rozumíte, holomci? Ale pamatujte si taky, že mytologie je úžasná věc, poněvadž jsou v ní ukryty daleko hlubší pravdy, než že se kupříkladu starej Novák včera zas vožral a stará ho zmlátila válečkem na nudle… Ale tady se, u všech hromů, sčítaj jabka a hrušky, víme? Dávat dohromady Ježíše s Pilátem je jako oženit Praotce Čecha s Kleopatrou… ale dost už o tom, dostal jsem nápad.“
 
Najít Ježíše nebyl žádný problém, třebaže jej Marie Magdalena kryla vlastním tělem…
 
Zpátky ve škole jsme byli coby dup, díky učitelovu šikovnému vynálezu. Vyšlo najevo, že jsme v naší dimenzi absentovali asi jen deset minut a jakýsi škarohlíd hned hudroval, že věděl, že se mu to jenom zdá. Ovšem poněkud znejistěl, když si všiml i Ježíše. Sedě skromně a pokorně v zadní lavici, i tak Ježíš nesporně vyčníval. A nebylo by mu třeba ani mocného charisma, neboť měřil téměř dva metry a ani jeho odér nebyl zcela zanedbatelný.
 
„Co má tohle znamenat?!“ ptal se ředitel, když se, nic zlého netuše, přišel podívat do hodiny.
 
„To je, prosím, Ježíš Kristus, syn Boží,“ řekl pohnutě učitel a rum z něj táhl přes celou třídu. Dostal okamžitou výpověď a s ním zmizel i Spasitel. Od toho dne je už nikdo neviděl, ale naše třída – která založila Řád Velkého Rebela – pevně věří v návrat aspoň jednoho z nich, kterýž soudit bude živé i mrtvé; třeba svižnými švihy jezdeckého bičíku… ale každopádně spravedlivě.
 
Léta Páně 2013, dne 12.1. věnováno autorem jaryn
  
16.1.2013 | 16:29    jaryn

Cílem cesty byla původně jenom jakási exkurze po novozákonním blízkém východě... ale dost alibismu; shodli bychom se asi v tom, že to je spíše kravina, se kterou si autor dělal, co chtěl. ;-)
13.1.2013 | 15:10    Sendy

Já neříkám, že jsou neucelené, ale že mám ten dojem. Proč třeba například, bylo-li cílem cesty najít Ježíše a přivézt ho strojem času do současnosti, nesebrali Ježíše po té, co ho našli poprvé? Proč nejdřív dostal nakládačku, aby znovu skočili v čase, znovu Ježíše hledali, našli (znovu u Máří Magdalény - pochopila bych ten skok v čase, kdyby ho našli jinde a za jiných okolností) a teprve uskutečnili, proč cestovali?
13.1.2013 | 10:14    jaryn

V čem konkrétně nejsou myšlenky ucelené?
12.1.2013 | 22:57    Sendy

Vsadím boty, že když jsi začal psán, neměl jsi ani ponětí, jak to skončí. Takový mám z textu dojem co do ucelenosti myšlenek.
Ale prča to docela je. Smích
12.1.2013 | 15:11    hanele m

šmankote, to je teda maglajz  Smích  snad za to nebudeš ukřižován, kamenován ani bičován
já se bavila