VÝTVARNÁ DÍLA
|
Řád Velkého Rebela
Náš učitel náboženství byl dobrák od kosti. Mlátil nás jen jednou za den (místo svačiny) a dávno nemoderní těžkou sukovici vyměnil za lehký a svižný jezdecký bičík. S ležérností sobě vlastní bral i udílení ran; vůbec je nepočítal a sázel nám jich nepočítaných. Trefoval se většinou do zadnic, nicméně stylem hlava nehlava.
A tento dobrý a vpravdě zanícený křesťan dostal jednoho dne nápad. Ve snaze maximálně nám přiblížit problematiku víry, sestrojil po večerech stroj času, za pomoci kterého jsme se celá třída i s ním hladce přenesli do Jeruzaléma roku 33.
„Co já mám těm harantům vykládat, ha? Díky vaší nedůslednosti, holomci neholení, před těma děckama vypadám jak úplný blb!“
„Tak vy hledáte Ježíše, jo?“ vykřikovala na nás z vykřičeného domu jakási lepá děva.
„Ten hlas!“ řekl profesor. „Ten přece znám ze svých snů a rozjímání.“
„Však já už to z nich vyženu!“ hrozil učitel na odchodu Ježíšovi, který byl čilý podobně jako evangelista Matouš, kterého už Římani vsadili do žaláře za opilství, pobuřování a potulku.
„Jdeme!“ zavelel rázně učitel, a tak jsme vykročili starověkou ulicí.
„Jeden z nejstarších a nejnaivnějších triků, děti,“ řekl profesor, hledě už zase na dno prázdného poháru, „je proměna vody ve víno. Tenhle trik musí umět každý kouzelnický začátečník. Tato iluze je stará až hanba povídat, ale ukažte ji sprostému lidu a bude vás mít za svaté. Můžete k tomu podat i podrobný popis pracovního postupu a přiložit seznam potřebných ingrediencí… nic vám to nepomůže – budete prostě svatí.
„Ten je v tom taky dobrej, ale já ho mám za svatého spíše proto, že vykázal farizeje do patřičných mezí, když jim řekl do očí – mimo jiné – že až se budou v den posledního soudu holedbat svým pokryteckým modlením, pak jim poví jediné: `Odstupte ode mne, činitelé nepravostí, neznám vás!´ Ostatně svým učedníkům a nejen jim až do omrzení opakoval, ať po něm pořád nechtějí ty takzvané „zázraky“, že to rádi vidí jenom blbouni. Jenže lidi jsou lidi… a jen co se někde ten mladý talentovaný tesař objeví, obecenstvo nechce nic než staré obehrané hity.
„Hle, Golgota! Co tomu říkáte, holoto?“ pravil náš dobrý pedagog a kdosi žblebtnul, že je to krása nebo tak něco.
„Dnes je, milé děti, druhý den přesnic čili Velikonoční pondělí. Od včerejšího večera tu měl být pěkný frmol: Poslední večeře, Jidášova zrada, Pilátův výslech (spíše vlažný než křížový), no a nakonec…“
„Ano. A jak můžete vidět zde, neděje se nic. A proč?“ Tato otázka již nebyla řečnická, nicméně ticho bylo po pěšině, a tak profesor pokračoval sám: „Dneska pekaři nepečou, řezníci neřežou, soudci nesoudí a popravčí nepopravují. Je veliký svátek a pracovat byl by smrtelný hřích! Rozumíte, holomci? Ale pamatujte si taky, že mytologie je úžasná věc, poněvadž jsou v ní ukryty daleko hlubší pravdy, než že se kupříkladu starej Novák včera zas vožral a stará ho zmlátila válečkem na nudle… Ale tady se, u všech hromů, sčítaj jabka a hrušky, víme? Dávat dohromady Ježíše s Pilátem je jako oženit Praotce Čecha s Kleopatrou… ale dost už o tom, dostal jsem nápad.“
Zpátky ve škole jsme byli coby dup, díky učitelovu šikovnému vynálezu. Vyšlo najevo, že jsme v naší dimenzi absentovali asi jen deset minut a jakýsi škarohlíd hned hudroval, že věděl, že se mu to jenom zdá. Ovšem poněkud znejistěl, když si všiml i Ježíše. Sedě skromně a pokorně v zadní lavici, i tak Ježíš nesporně vyčníval. A nebylo by mu třeba ani mocného charisma, neboť měřil téměř dva metry a ani jeho odér nebyl zcela zanedbatelný.
„To je, prosím, Ježíš Kristus, syn Boží,“ řekl pohnutě učitel a rum z něj táhl přes celou třídu. Dostal okamžitou výpověď a s ním zmizel i Spasitel. Od toho dne je už nikdo neviděl, ale naše třída – která založila Řád Velkého Rebela – pevně věří v návrat aspoň jednoho z nich, kterýž soudit bude živé i mrtvé; třeba svižnými švihy jezdeckého bičíku… ale každopádně spravedlivě.
Léta Páně 2013, dne 12.1. věnováno autorem
jaryn
Kategorie: Povídka
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
