Uklízely jsme s babičkou prádlo, které jsem sama poprvé vyžehlila. A když bylo hotovo, vytáhla babička z přihrádky šperkovnici. Tak, teď to příjde. Krásný rituál. Babička mi do dlaní pokládala jednotlivé šperky, a ke každému měla zvláštní povídání. Po kom to má, kdo jí to dal a za co, nebo odkud to děda přivezl. A jako vždy babička dodávala:

„Jednou to bude tvoje, tvoje a Marušky, abyste na mě nezapoměly, holčičky moje.“

Všechny ty věci se po babiččině smrti někam ztratily, já nemám nic. A víte co? Vůbec mi to nevadí. Já si pamatuju její pohlazení a spoustu láskyplných i komických výroků. To je moje babička.
Obdivovala jsem krásné korále z měnivého kamene.

„To je tygří oko, ty jsou po tetě Růžence. Ty dostane tvoje maminka, protože se o Růženku starala.“

To byla pravda. Ať byla moje matka jakákoliv, o Růženku se starala až do smrti. Tetu Růženku jsem si pamatovala. Někdy mi připadalo, že je to opravdu růženka. Stejně krásná a stejně pichlavá. Růženka byla sestra mojí babičky. Byly si moc podobné, jenom Růženka měla něco navíc. Povýšený rys kolem úst a prvorepublikové vychování. Mého dědu vytáčela k nepříčetnosti, když pokaždé, když ji pozvali na oběd, nechávala na talíři třetinu jídla pro „Paní noblesu“.

Teta Růženka byla dvakrát vdaná, pokaždé za malíře zvučných jmen. A tak vlastní děti nikdy neměla a ani nechtěla. Nebyl by možná čas na shromažďování vzácných originálů. A asi je to dobře. Jednou mě k ní poslali na pár dní na prázdniny do Brna. Nikdy nezapomenu, jak mě jeden dopis pro rodiče nechala přepisovat alespoň desekrát, aby byl bez chyby. Bylo mi pouhých sedm let. Já si dopisy plné krásných chyb od dětí schovávám. Tenhle dokonalý nikomu za schování nestál.

Pak teta onemocněla rakovinou. V léčebně Žlutý kopec si zoufale vzácnými obrazy kupovala u lékařů a sestřiček naději a lepší zacházení. Z její sbírky nezbylo vůbec nic. Moje mamka ji tenkrát jezdila každý den krmit. A tak teta zemřela na rakovinu a ne hlady, jak bývá v podobných léčebnách zvykem.

Říkám si, jestli ji někdy mrzel ten prázdný život bez dětí v garsonce připomínající muzeum. Jestli si alespoň v nemoci uvědomila, že její sestra, nad kterou tolik ohrnovala nos, s několika vnoučaty a pravnoučaty byla mnohem bohatší.

Doteď cítím vůni své babičky, a nikdy nezapomenu, jak den před mojí svatbou, když si myslela, že spím, šeptala:

„Jen aby na tebe byli všichni hodní, Beruško moje.“

A pak si říkám:

“A na tebe Růženko, vzpomene si na tebe někdo?“