To ráno jsem prostě nevstala. Já, která má přehnaný pocit odpovědnosti, jak mi kdysi řekl psycholog. Já, která jsem do práce zatím dorazila vždycky, i kdyby to mělo být s horečkou a po čtyřech. Já, která jsem vždy měla pocit, že beze mě to nepůjde.
To ráno mi to všechno konečně bylo fuk. Po noci, kdy spánek nepřicházel, jsem se zpocená převalovala na posteli, a nedovedla si představit, že vstanu a obleču se. Podívala jsem se na hodinky, sedm bylo právě teď, a ten čas byl zlomový. Teď jsem tam měla být a radit se s kolegyněmi, kam která z nás půjde, a co která zvládne. V sedm ráno jsem se rozhodla. Neměla jsem sílu zavolat komukoliv, že mi není dobře, a vysvětlovat, kolik dovolené ještě mám. V sedm ráno jsem vypnula telefon, a přetáhla si peřinu přes hlavu.
První dva dny jsem občas vstala z postele a napila se. Sem tam jsem něco snědla. Věděla jsem, kolik je hodin, kdy zajde slunce, a kdy bych měla usnout. Nesmírně unavená, stočená do klubíčka, s peřinou přetaženou přes hlavu, jsem očekávala spánek. Nepřicházel.
Pak už nevím. Přestala jsem jíst, taky pít. Přestala jsem žít. Vegetovala jsem ve své propocené posteli jako zvíře. Propadla jsem se do temných hlubin své duše. Chtěla jsem umřít a možná, že jsem umřela. Na chvíli.
Říká se, že bezvědomí bývá milosrdné, to moje nebylo. Desítky kostnatých rukou s dlouhými prsty po mně sahalo, páry zlých, divokých očí, mi propalovaly srdce. Pochopila jsem, že můj sen o klidné smrti byl omyl. Jestli takhle vypadá peklo, chtěla jsem mu uniknout. Neměla jsem však sílu. Vláčena zažloutlými pařáty, sledovala jsem film svých posledních let.
Nevadilo mi, že jsem po několikaletém vztahu zůstala sama. Nebylo mi ještě ani třicet, a tak jsem si svou náhle nabytou svobodu spíš užívala, než abych z ní měla strach. Konečně jsem měla zase čas číst, dívat se na filmy, které mám ráda já, chodit si jen tak po venku. A neomlouvat se pořád někomu za to, že jsem jenom pečovatelka. Mě ta práce těšila, on se za ni styděl. Konečně jsem byla sama sebou.
Sama sebou a sama v bytě po rodičích. Na nikom závislá, nikomu za nic odpovědná. Mělo to jenom jednu vadu. Nikdo mě nepostrádal. Nikoho jsem neměla.
Jen ty kolegyně z práce. Když jsem tři dny nebrala telefon, začaly jednat. Policie, hasiči, vyražené dveře a sanitka. Víc mrtvou, než živou, mě odvezli na jip do okresní nemocnice.
Dlouhé dny jsem tam ležela napojená na přístroje a umělou výživu s nejasnou diagnózou totální vyčerpání organismu, podvýživa a dehydratace. Zírala jsem do stropu a přemýšlela o tom, kdy se to vlastně přihodilo, že se mi přestalo chtít žít.
V práci se mi dařilo a klienti mě měli rádi. Já měla ráda je, téměř všechny, snad kromě staré Zahrádkové. Vždy, když jsem k nim přišla, ležela zhroucená na své posteli, kterou už tolik let neopustila, zapadlé oči zavřené, pleť téměř šedivou. Kolikrát jsem si říkala, jestli už není vlastně mrtvá. Ten dojem vydržel jenom do té doby, než otevřela oči. Žhnuly jak uhlíky, a byly tak zlé. Její kostnatá ruka se vždycky zaťala do mé, když jsem ji myla.
Den za dnem jsem k ní chodila tak, jako k jiným klientům. Den za dnem jsem se cítila unavenější. Potřebovala jsem dovolenou a v práci mi ji nedali. Den za dnem mě bylo míň a míň. Jednoho dne jsem se přestala po ránu malovat, jednoho dne jsem se přestala večer mýt.
Kolikrát jsem si říkala, že můžu být vděčná, že tu práci vůbec mám. Když byl víkend, nedonutila jsem se vstát z postele. V pondělí jsem se přemohla, trochu se ošplouchla, a vyrazila. Takhle jsem to dřela několik měsíců.
Sama unavená k smrti, nemohla jsem pochopit, že stará Zahrádková se lepší. Devadesátiletá žena, několik let úplně nehybná, začala znovu pořádně jíst, začala se znovu trochu hýbat, začala znovu trýznit své okolí. Když jsem ji viděla naposled, seděla po letech v kolečkovém křesle na zahradě. Její dcera mi děkovala za péči o maminku.
Lidem ve svém okolí jsem pomáhala, jenom sobě jsem pomoci nemohla. Nakonec jsem skončila tam, kde mí klienti. Potichu, když si lékaři mysleli, že spím, hovořili o tom, že až mě stabilizují, přeloží mě na eldéenku. Tak tam tedy skončím, neschopná sama se najíst, a umýt, závislá na cizí pomoci. S očima pevně semknutýma, pokoušela jsem se zaspat tu bezmoc. Ale i do snů navozených léky se za mnou plížily hubené, dravé ruce a číhavé oči.
V té chvilce polobdění mi začalo svítat. Můj život za její, nikdy bych tomu nevěřila, ale bylo to tak. Ještě teď jsem měla na zápěstí modřiny po stisku staré Zahrádkové. Ty modřiny, co nechtěly zmizet celý ten čas, co jsem tu v nemocnici byla, mi dávaly za pravdu.
Náhlý okamžik poznání mi vrátil klid, alespoň na chvíli. Tu noc jsem, po dlouhých probdělých hodinách, spala klidně. A když ráno vešla mladá sestřička do pokoje s teploměrem, věděla jsem, co udělám.
Sotva dvacetileté, hodné děvče. Už když mi měnila noční košili, věděla jsem, že ona je ta pravá. Dotýkala se mě něžně a soucitně. A pak, aby dodala váhy svým slovům o tom, jak je dnes venku krásně, a že se musím uzdravit, mi jemně stiskla dlaň. V ten okamžik jsem to ucítila. Náhlý záblesk touhy po životě. Tak zoufalé, že mně až bolela.
Opětovala jsem chtivě ten stisk, protože jsem právě pochopila, že pokud bude ke mně chodit ona, tak já nezemřu, ale budu znovu žít. I za tuhle strašlivou cenu.
Bůh mi buď milostiv.