* * *
Chtěl jsem si tehdy udělat trochu voraz, a tak jsem jel na dovolenou až na blízký východ. Manželka mi radila, abych si takhle vodpočinul vod všech těch úkladnejch vražd a vražd z vilnosti a tak. To jsem si teda dal! Hned první den jsem se nachomejtnul u jednoho případu. No, případu, ona to byla vlastně zcela regulérní poprava, jenomže co ten národ z toho udělal… vražda v Orient expresu hadr.

 

 

Jako prvního přivedli jakéhosi Piláta Pontského… myslím, že o někom s takovým jménem četla moje manželka… no nic, tenhle to určitě nebyl. Hrdinové románů nebo těchhle divadelních her vypadají úplně jinak. Tohle byl odměřený a suchý ouřada; nezabraly na něj ani fotky mojí ženy. A tak jsem si nejdřív řek´, že mu to přišiju… jenže nakonec mi to nedalo. On přece jenom plnil svoje povinnosti, nemaje přitom žádnejch vlastních emocí – něco jako polskej dabér nebo důstojník SS. A navíc se voháněl fakt pádným argumentem: „To voni!“ Nad tím jsem se musel zamyslet, ale nakonec jsem to taky zavrh. Ta banda votrhanců sice na rozdíl vod Piláta přímo přetejkala emocema, jenomže byla zase zralá na zbavení svéprávnosti. Jako svědkyni přitáhli nějakou prostitutku, která prý vodsouzence vroucně milovala… jak vona se to jenom… měla iniciály jako Marilyn Monroe… no nic. Řeknu vám, když jsem s ní mluvil, vypadalo to, že vroucně miluje jenom mě. Pořád se ke mně vinula a šimrala mě pod bradou a že prej mi udělá nějakou cenu či co. Nechápala zřejmě vůbec závažnost situace. Řekl jsem jí, že mám doma manželku, ale dělala, že to neslyší. Tak jsem jí ukázal fotky. Odešla. Přece jenom se v ní hnulo svědomí.

 

 

* * *
Inspektor chodil nervózně sem a tam a kouř z jeho doutníku jej pomalu celého zahaloval. Najednou se však zastavil a podrbal se na hlavě, sypaje si přitom do mozku čerstvou dávku popela. To jako vždy zabralo. Přimhouřil své lišácké oko a pohlédl k nebesům, která jen provinile mlčela. Případ byl vyřešen.