„Ach jo! Já jsem chudák“!
Tak s tímhle povzdychem se budím každé ráno mezi půl čtvrtou a šestou. Nespavost je hrozná věc, deprese ještě horší, a od té doby, co mi babka Vondráčková z kabelky štípla moje prášky, jsem si fakt přišla na svý.
Koukla jsem se vedle sebe, Kurkova půlka prázdná, dokonce ještě od včerejška ustlaná.
„Bože, já jsem naštvanej chudák.“ Povídám si, a hrabu se z postele ven. Věděla jsem, že šel manžel večer za chlapama na schůzi, ale už je to nejmíň dvacet let, co se z hospody vracívával k ránu.
Jenomže to tenkrát byla úplně jiná situace. Můj muž pochopil, že ze svého platu posunovače svoji těhotnou, studující manželku a pronajatý byt prostě neuživí, a rodinný rozpočet po nocích vylepšoval kulečníkem, a já za jeho výhry vybavovala naši mladou domácnost. Takhle k nám domů zavítala žehlička, kávovar a několik tolik potřebných povlečení.
Málo platné, nejsme už nejmladší, a tak jsem i strach o něho dostala. Ještě že jsou ty mobily, brumlám si pro sebe, a už žhavím telefon.
„Tak kdepak jsme? Takhle k ránu.“ Ptám se.
„Jaruško, představ si, že jsem potkal Zbyňka (manžel mojí sestry), a když jsme se tak dlouho neviděli, tak jsme to museli všechno probrat, šli jsme ještě do nostopu na kafe. Už jsou děti ve škole? Takhle mě vidět nemůžou.“
„Dám ti vědět.“ Slibuju. „Dej si ještě jedno kafe, a přijď po sedmý, to už budou všichni pryč.“
To, že nejstarší ještě vlastně ani nepřijel od své ještě starší přítelkyně, a tudíž do školy nejspíš nepojede, jsem taktně zamlčela, neb vychovávat se mi takhle po ránu nikoho nechtělo. A navíc jsem kromě dětí musela vypravit i sebe. Už druhý týden jsem dojížděla do nemocnice na kapačky a svoji dlouho šetřenou dovolenou marnila tam.
A tak jsem vypravila mladší děti do školy, uložila Kurku do postele, a vydala se směr Nymburk. Ležím si tak na té nemocniční posteli, nic příjemného to není, koukám do stropu, a v tom mi zvoní telefon. Moje sestra.
„Mám k vám cestu, dáme kafčo? Když ti naši chlapi kafovali až do rána.“
„Leda by sis pro mě přijela. Ještě pořád jsem v Nymburce.
A ona jenom odpoví:
„Tak jo.“
Málo platný, jsme z jednoho hnízda. Ačkoliv řídí už nějaký rok, z toho proklatého Nymburka se vymotat nemohla. Když jsme místním náměstím projížděly po třetí, povídám:
„Kašli na to, u vás Zbyněk spí, u nás Kurka taky, dáme si to kafe tady. V nějaký pěkný hospodě a taky pochodíme po krámech. Já už necourala ani nepamatuju.“ A bylo to fajn. Prolezly jsme obchody, ke kafi jsme si daly napůl tatarák, fakt jsme si to užily. Domů mě vezla, byly dvě odpoledne pryč. A sotva jsme vešly u nás dovnitř, bylo mi jasný, že můj muž ještě nevstal. Doma ticho, žádné dobré jídlo tam nevonělo, jen nejstarší, ještě oblečený, stál v kuchyni a cpal se svačinou, co jsem mu ráno nachystala do školy.
„Mamko, co je s tátou? Vždyť ono to vypadá, že dneska asi ještě nevstal? Není nemocnej?“
Tak jsem mu osvětlila situaci, a koukám, jak mu to v hlavě rychle šrotuje.
„No jo, ale to by se vlastně ani nemusel dozvědět, že jsem dneska nebyl ve škole, že jo?“ zkouší to na mě.
A já k smrti za ten den unavená, jsem vytáhla z tašky kilo kotlet, co jsem v Nymburce koupila, a úplně automaticky, patrone všech zodpovědných a přísných rodičů netrestej mě, povídám:
„Jestli dneska uvaříš, tak ne.“