Měl velmi divný pocit. 

A tu jej spatřil. Mezi všemi těmi vznešenými hosty se najednou zaskvěl, jako pěst na oku, prapodivný pobuda. Procházel se drze sálem a navíc ještě halasil a zpíval, jako by byl mezi svými. A když pak došel až k samotnému králi, jako vrchol vší své nebetyčné drzosti, prohlásil: „Já jsem Ludvík XIV., jediný na celém světě! Já jsem král Slunce!“

Vladařovo rozhořčení nebylo nepodobno vulkánu, který celá dlouhá desetiletí, ba staletí, sbíral síly k impozantnímu výbuchu. Král přímo sršel hněvem, a sám měl pocit, že z něj musí létat jiskry, oheň (a konečně taky láva) na všechny strany. Co ho ale udivilo, a nemálo popudilo, byl fakt, že rozlícen je pouze on sám a že všichni kolem se náramně skvěle baví. Na chvíli strnul hrůzou v předtuše vzpoury a z toho docela dobře vyplývající potupné popravy Jeho majestátu. Tu však k němu přistoupil jeden (a snad už jediný!) z jeho věrných rádců, vzal ho ohleduplně pod paži a odvedl stranou.

„Milosti, jen klid! Hlavně klid! Vždyť ani není třeba se nikterak rozrušovat. Jen se podívejte na toho blázna, ano, blázna; neboť, co on je jiného? Jen se uklidněte, a takto, s myslí mírnou, vladaře jistě hodnou, pohlédněte na něj.“

Tu král uviděl ono smějící se monstrum v poněkud jasnějších barvách a obrysech. Stál před ním pojednou chudák v sepraném, oškubaném a vybledlém, kdysi snad modrém županu a bačkorách, které připomínaly všechno, jenom ne obuv. Jeho úsměv, či lépe škleb, byl nad slunce jasnou známkou šílenství. Tomu ještě dodávaly vlasy, které měl sice jen po stranách hlavy (uprostřed měl blyštivou pleš), ale které zato byly, jak čerstvě zelektrizovány.

„A pak ještě,“ dodal po chvíli rádce, „pohleďte na tento sál,“ a rozvláčným gestem ruky pojal celý prostor interiéru. V tom okamžiku se slavný Zrcadlový sál zámku ve Versailles proměnil v pochmurnou kobku ústavu, který nebyl ani běžnou nemocnicí, neboť pacienti téměř bez výjimky neleželi, ale poskakovali a povykovali, ržáli, kdákali a všelijak jinak se prezentovali, připomínajíce všechny možné živočichy krom jediného, totiž člověka.

„Vidíte?“ zeptal se tiše rádce, ale král jen mlčel. A proto jej jeho ponížený služebník tiše a diskrétně opustil a nechal ho jeho úvahám, které se zdály přímo vřít za jeho pohledem.