„Přišel jsem za tebou, mocný čaroději,
trápí mě…“ „Však já vím“, odvětil muž s pláštěm
sepnutým amébou, „znám, co si tak přejí,
ti, kdo se zastaví, znám ty touhy, záště…“
 „Pak víš, co za balvan nosím bez možnosti
tíhu tu odvalit.“ „To se někdy stává,
vím, co je zápal blan, čekám, kdy se zhostí
role své přetnout nit naděje a práva
 Jsi tu, že prostě chceš vymést provždy zločin,
to, co ti nedá spát, je, že zlo se váže
na dobro jako veš na kožich, v němž kočí,
stejně tak jako kat nebo mladé páže

 Vyjeli na cestu, která nepovede
tam, kde bys hledal cíl, chceš jen dobro – vážně?“
„Můžeš mě zavést už tam, kde slovo jedem
nebude, já jsem ctil Pána, který na žně
 
 Sklizeň mou posvětil, věřím, že zem celá
může zas rájem být, řekni, v čem to vázne,
že ten boj podsvětí, válku Azazela
je možné ukončit, řekni…“ „Pomlč, blázne
 Nelze to rozetnout, slyšíš, prostě nelze,
protože Satan, Bůh, jedním jsou, již chápeš,
krysy se pod flétnou těší z nové verze
příběhu, v kterém duch pravdu mění na lež

 Když sani usekneš posté jednu hlavu,
jež začne ihned růst, chtěl bys všechno vzdávat,
pak zvolíš útěk, než budeš opět v stavu
dotknout se ústy úst, a to lepší dávat
 Nauč se pochopit: štěstí nelze držet,
přesto je jeden klíč, jenž, když víš, jak správně
vsunout ho do stopy, v níž tvůj osud vrže,
s láskou tě sešpendlí, pamatuj však hlavně
 Že je vše v pohybu, rozpíná a scvrkne
se celý vesmír tím, co ti dalo víru.
Zanech svých pochyb, buď tím, kdo občas mrkne,
zlo dobro nemýtí v žádném elixíru“

 Ticho se rozpilo rtutí ve zkumavce,
hledat a ptát se, jít k podstatě a žádat,
to je tou posilou, která dodá lávce
pevnost a mysli cit, který neuvadá