15. prosinec večer

Berenika zvolna procházela náhle ztichlými chodbami hospice. Sestra Berenika, opravila se v duchu, a byla na tento svůj stav pyšná. Nebylo to tak dlouho, co složila řeholní slib, a pořád si ještě připadala výjimečná a požehnaná.
Ze svého minulého života nelitovala ničeho. Vlastně nebylo co opouštět. Zoufalství mladé ženy na ulici, krádeže a drogy, ne, skutečně nebylo k čemu se vracet. Teď byla šťastná. Vyrovnaná někdy, spokojená většinou, a šťastná téměř vždy.
Hospic a práci v něm milovala. Nebylo to tak smutné místo, jak by se mohlo na první pohled zdát. Lidé, většinou staří, zbaveni bolesti, opouštěli tento svět pokojně, a mnohdy ve společnosti svých blízkých. A taky mnohem později, než jim lékaři v nemocnicích prorokovali. Tělo zbavené vyčerpání ze soustavného utrpení, se většinou přechodně zotavilo natolik, aby se pacient mohl rozloučit se svojí rodinou.
S tím vším byla vyrovnaná. Umírání starých lidí jí neotřáslo. Každý člověk musí jednou zemřít, a pokud je to tak důstojné, jako tady, není proč se protivit osudu. S čím se dosud nevyrovnala, byla smrt mladých lidí. Byly chvíle, kdy chtěla křičet na Boha, a vyčítat mu, proč dopustí tohle.
Jako dnes. Na osmičce právě ze života odcházel sotva čtyřicetiletý muž. On byl důvod, proč po své denní službě neodjela v šest autobusem do kláštera. Když na ni při vizitě ráno kývl lékař hlavou, pochopila, že dnes se to nejspíš stane. A ona tu chtěla být pro jeho matku. Bude to těžký večer.
Všichni pacienti už byli dávno umytí, toho muže si nechávala na konec. Nechtěla spěchat. V koupelně si napustila do umyvadla teplou vodu, připravila si čisté žínky a ručníky, a vydala se na osmičku. Přede dveřmi se musela zhluboka nadechnout. Na tolik zoufalství snad nebude připravená nikdy.
Pozdravila, se zájmem se zeptala, jak se mají. Muž a jeho matka.
„Bolesti nemá,“ řekla žena a pohledem objímala svého syna.
„To je dobře,“ Berenika přikývla a postila se do práce.
Už byly s matkou sehrané. Berenika omývala vrchní polovinu mužova těla, matka tu spodní. Mohla to udělat celé sama, ale matka chtěla pomáhat, a tak jí ty intimní chvíle dopřála. Pocit, že ještě něco může pro svého syna udělat.
Najednou obě vzhlédly od své práce a jejich pohledy se setkaly. Matka, omývající s láskou synovo přirození, do ticha řekla:
„Je to moje dítě, udělala bych pro něj všecko.“
Tak prostě to řekla, a byl v tom celý život. Nebylo, co odpovědět.
Když muže omyly, seděli klidně u jeho lůžka, a mlčely spolu. Pokojně přestal dýchat. Byl konec.
Ještě hodinu strávila s jeho matkou. Zbavené stresu z blížící se smrti, si vyprávěly o jeho životě.
Když se vracela zpátky do pokoje sester, uvědomila si, jak je unavená. Byl to náročný den. A tak vypila čaj, rozloučila se s noční směnou, a vydala se na autobus. V chodbě ještě letmo, asi ze zvyku, koukla do zrcadla. V zimním plášti, s kapucí přes čepeček, ani nevypadala jako jeptiška. Vlastně ji to slušelo. Usmála se na sebe, a taky sobě a zbytkům své ješitnosti, a vydala se na autobusovou zastávku.
Ačkoliv přidala do kroku, autobus jí ujel před nosem. Ani se nebránila své touze si trochu zaklít. Ale co, do kláštera je to sotva tři kilometry, a radši půjde pěšky, než aby čekala na další.
Zase se spustil déšť. Na silnici se rychle tvořily kaluže, a každé auto, které projíždělo okolo ní, ji nahodilo špínou. Takhle si prosinec nepředstavovala. Zrychlila, chtěla mít cestu co nejdříve za sebou.
Když jedno z aut u ní zastavilo, a řidič jí nabídl svezení, neodmítla. Toho muže znala, vídala ho v hospici téměř každý víkend. Nebyl důvod mu nevěřit.
Do svého milovaného kláštera se už nikdy nevrátila.