Když na mne předloni ze schránky krom složenek, které obvykle hážu rovnou do kabelky s tím, že někdy, někdy se na ně mrknu, a pak se své vlastní kabelky trochu bojím, vypadla obálka se zpáteční adresou vězeňské služby, dostala jsem trochu strach.

Jsem roztržitá, dokonce moc, ale že bych si nepamatovala, že mě za něco odsoudili, to fakt asi ne.Mírně třesoucíma se rukama jsem obálku roztrhla a musela jsem se pousmát. Nevím, proč si vzpomněli zrovna na mne, asi že jsem byla kdysi registrovaná na úřadu práce, ale dělali nábor do vězeňské služby. No pane! Smála bych se dál, ale všimla jsem si nabízeného nástupního platu, který dělal dvojnásobek mého a v uších mi zněly zvony. Služební byt, časem podniková rekreace, výslužné, čertu bych duši dala, jen kdyby ji chtěl. Jdu do toho! Takovými malichernostmi jako psychotesty, fyzické testy, které jako dlouholetý, krátkozraký kuřák, nemám šanci udělat, jsem se vůbec nezabývala. Pěkně jedno po druhém. Pro rodinu a peníze cokoliv.

Když jsem to oznámila doma, ťukali si na čelo. Ale tak dlouho jsem manželovi mávala před nosem platem, ze kterého by se dalo výrazněji přispět do rodinného rozpočtu, až slíbil, že mě tam odveze, jen ať to, proboha, nikomu zatím neříkám.

A tak se jelo, cesta dlouhá, věznice ponurá. Když se přede mnou během prvních sta metrů odmykaly již třetí mříže, ozvala se klaustrofobie. Nevím, nevím, jestli si zvyknu. Nastal čas prolustrovat moji kabelku pod rentgenem. „Jů, vy máte ale krásnej chaos v kabelce,“ řekla mi strážná, „a těch zapalovačů, aspoň devět jich vidím.“ Sakra, a já tam před chvílí nenašla ani jeden. Další mříže, to už se mi začalo špatně dýchat, a audience u psychologa.

Na otázky: proč cítím potřebu pracovat právě tam, jsem odpověvěděla bohužel pravdu. Psycholog po mně hodil obrovský stoh brožur se záludnými otázkami typu: „Byli by jste ve své kariéře dál, kdyby vám kolegové a známí neházeli klacky pod nohy?“ Tyhle špeky jsem odhalila i já a spoustu dalších určitě ne, protože po několika hodinách kroužkování ano, ne , spíše ne, spíše ano, mi došla ostražitost. Chvíle čekání na další nálože testů jsem si krátila pohledem z okna. Venku bylo krásně a vězni ve značkových teplákovkách pracovali na zahrádce. Vykulila jsem oči. Tak úhledné záhonky rajčat a salátů jsem v životě neviděla. Co jsem doma kdy zasadila, sežrali slimáci a zbytek zarostl metrovým plevelem. Pojala mne bledá závist. Znovu se zjevil psycholog:“Máte doma počítač?“ a ukázal na zažloutlou bednu, jakých jsem nedávno viděla desítky na místním dvoře sběrných surovin. „Takový jako vy ne.“ No, pýcha předchází pád. Test, evidentně zaměřený na moji bystrost, jsem neměla šanci udělat. Než jsem si spočítala kuličky ve čtverečkách, bylo po něm.

K večeru jsem to měla za sebou. Prozvonila jsem manžela, slíbil, že pro mne dojede, ať mu jdu po hlavní naproti. Hodinu mě hledal, neboť jsem se neomylně vydala opačným směrem. Nu, za čas jsem se dozvěděla, že jsem testy neudělala, nechtěli mě. Buď mám nějakou skrytou úchylku, nebo je odrovnala moje upřímnost.

Doufám, že to vyšlo alespoň té dívce, která tam byla se mnou. Po několika letech práce v blázinci si prý nutně potřebuje odpočinout. Nevím, nevím, jestli jsem o něco přišla. Pořád vidím ten krásný letní den, vězně hrající basket, tu úhlednou zahrádku a strážné v uniformách, jak chodí po předepsané trase pořád dokola. Skoro jsem si jistá, že vím, kdo byl v tu chvíli na tom líp.