Cezanne, to je moc hezké mihnutí. Díky za něj:).

Některé okamžiky jsou sladce přízračné.

(Nějak se mi s tvými řádky mihl myslí Cézanne, to asi hnedkajc ty pomeranče:))

ahoj Marto, vůbec me to nerzvrkočilo, potěšilo mě to. Já jsem ještě raději ,že jsi tady pobyla, to je milé.Napsala jsi to bezvadně, tvůj konec se mi líbí moc!Nejraději bych ho přepsal,ale to nechci, protože bych potom zapomněl, co dělám špatně a nikdy bych se to nenaučil:). Odsazovat řádky už mi jde jakš takš, teď budu studovat konce. Díky a budu se těšit, až zase příjdeš

hneď prvou strofou sa ti podarilo natieniť atmosféru

kontrastná farebnosť sa štíhlo láme na topoľoch

ako túžba po návrate okamihov, čo režú v očiach /ten obraz sa mi veľmi páči/

útla sladkosť, stále prítomná v tebe, v tvojej "zadnej kapse"

hmatateľná aj v tme

ako nedokonalo zahojený šrám po "tme"

 

a tu som si to málinko prehodila, prepáč:

 

a možno len stačilo nejakým spôsobom /zmenou typu písma/ odsadiť trojveršie

 

nebo jen potmě šrám
od říznutí nože
když skláníš se nocí

 

a pekne by sa mi to napojilo so záverečným :)

 

resumé:

 

rada som tu pobudla a dúfam, že ťa nerozvrkočí moje táranie

jéé Han, napsala jsi to moc hezky.Bezva báseň, sem aj tam

Delfíne děkuji, pro mě je strašně důležité, že je čtenáři čtení příjemné a nějakým způsobem oslovuje.S konci mívám  problém, to je fakt, občas i mimo básně

přítomnost schovám do fíků

abych připravil nám ticho

když skláníš se nocí

od říznutí nože

 

nebo jen potmě šrám

co nosím v zadní kapse

jako sladké fíky

že jsi tady útle přítomna

 

řezaly mě křížem v očích

a trochu tíseň

trochu rozkoš

 

v rovině topolů

skrvrny a mžiky

 

na černém stole

tři pomeranče

 

no moc hezká básnička.. sem aj tam  

 

oslovuje ma tvoja tvorba, ktorá sa mi príjemne prihovára...

áno... možno máš trošku problém ukončiť dielka...

to je v pohode... to príde samo... možno aj chalúpka...

Tess, s těmi posledními řádky už někdo problém myslím měl. Byl to autorský záměr, jenže už nevím jaký.Moc děkuji za hezký komentář

Tři pomeranče na černém stole...přímo je vidím, cítím i chutnám stejně jako ty fíky, útle přítomna je jejich sladkost i naděje v setkání.

 

Trošku jsem nepochopila poslední dva řádky...když skláníš se nocí, abych nám připravil ticho...ne tu metaforu, ale ten odskok, když hovoříš k ní a pak náhle o sobě. Možná překlep, ale spíš autorský úmysl, jen netuším jaký.