„Stoosmdesát.“ Povídá mi pokladní v potravinách a já na to:
„Vždycky to obrečím.“
„Vždyť to není tolik, mladá paní.“ Konejší mě.
„Ale ne, o peníze mi nejde, ale jdu dneska nejstaršímu na maturiťák, a když vidím svoje syny v obleku, vždycky to obrečím.“ Jsem evidentně mimo a dodávám:
„A to ještě nemám ani koupený silonky.“
„Vedle, mladá paní.“
„Vedle co?“ pokouším se vrátit do reality.
„Vedle je galanterie, tam koupíte ty silonky.“ Asi mě chápe.
„A to mám oholenou jenom jednu nohu.“
„To stihnete, vždyť ještě nejsou ani čtyři.“ Ta pokladní je anděl.

Měla pravdu. Stihli jsme to, i když vypravit šestičlenou rodinu, když máte k dispozici jednu prťavou koupelnu a na kulmu na vlasy jste tři ženský, je přeci jenom trošku o nervy. Leštily se boty, uvazovaly kravaty, žádnej to neumíme. Ještě, že mě z pionýra vyhodili až po té, co jsem se naučila uvazovat rudý šátek.
Oholila jsem si druhou nohou, a zjistila, že moje nové boty budu moct nosit pouze jednou do roka. Když si je vezmu, budu na to celý následující rok vzpomínat. Nohy mě v nich bolely už po pěti minutách.
Uvázali jsme psa a já mu do ucha zašeptala zbožné přání:
„Nechoď nás hledat, dneska ne!“ Neb když se našemu Psovi stýská, ani řetěz ho nezastaví.
Ale jo, naskládali jsme se všichni do auta a vyrazili. Všichni v černém, nevím proč, připomínali jsme rodinu ze Sicílie.
K tomuto okamžiku spěla celá naše rodina už dlouho s velkým napětím. Co na tom, že s naším nejstarším nikdy nebylo nic jen tak. Že prvák na nástavbě si střihnul dvakrát. Teď tu stál, překvapivě mužný, a mně se roztékala řasenka. Moc mi nepomohl ani pohled na mladšího synka. Je mu skoro sedmnáct, než někam vyrazí, už se holí, a v tom obleku vypadal opravdu skvěle.
Naše Berunka měla na rtech můj lesk a Kurka na obleku objevil dvě dírky od molů. Manželova mamka uronila při pohledu na všechny slzu dojetí. Byli jsme komplet. Připraveni sledovat šerpování.
Mladé dámy v šatech jako pro princezny si chodily pro šerpy a některé rozverně ukázaly, že mají pod sukní na nohách kecky. Na krásná nahá ramena jim padaly dredy, některým, a většina chlapců měla vlasy delší než dívky.
Našemu maturantovi k šerpování zahráli Hajný je lesa pán, on vložil laškovně mezi zuby doutník, uklonil se publiku, a bylo to.
Už vím, co těm dětem závidím. Jejich svobodu a toleranci.
Oficiální část jsme měli za sebou. Kapela Fanda a jeho banda to rozjela na plný pecky. V jejich podání i slavná Vejvodova polka zněla tak nějak zvláštně. Ples začal připomínat vesnickou tancovačku. Naše Beruš si střihla první opravdový tanec v životě, když ji vyzval její bráška. Tvářila se u toho tak slavnostně, že nikdo z nás neměl to srdce ji říct, že si při poslední návštěvě wc přivřela sukýnku do punčocháků, a odtančila to tak se skoro nahým zadkem.
Po půlnoci jsme se unavení naskládali do auta a veleli odjezd. K domovu jsme se blížili s obavami. Pes nezklamal. Přední dveře do baráku dokořán. Je v čudu, napadlo mě.
Nebyl. Někdy v noci překousal vodítko, vyvenčil se sám, a teď ležel na svém místě, a tvářil se nenápadně. Okolo něho se válely obaly od salámů, plátkového sýra, i másla. Obal od šišky Píseckého tygra jsme nenašli.
Kéž by se ti to v zadnici v kámen obrátilo, popřála jsem mu na dobrou noc, a unaveně zapadla do peřin. V té chvilce, těsně před usnutím, jsem si vybavila svého krásného syna, jak tančí s učitelkou, ona se k němu vine, a on ji nenápadně očichává.
„Že von ji čuchá?“ šťouchla do mě tchyně.
„Vždyť ono ho to doteď nepřešlo.“
Měla pravdu.
Některé zvyky holt ani dospělost nevymýtí.