Už týden před plánovanou hitparádou jsem měla nervy nadranc. Pronásledovaly mě dva ošklivé sny. Ten první, že nikdo nepřijde, a ten druhý, ten byl ještě horší. Zdálo se mi, dost často, že dorazí moje matka, a první, možná taky poslední autorské čtení mého života, se zvrhne v praní špinavého prádla na veřejnosti.
Úžasná majitelka kavárny, která akci vymyslela, nakonec celou zrealizovala, se mě ptala, čeho všeho je moje matka schopná, a já odpovídala: všeho, úplně všeho.
Ten první sen se rozplynul záhy. Podpořit slíbily kolegyně z práce, náš nejstarší chtěl přijít na tajno, sestra slíbila dorazit i s kamerou, naše Beruš škemrala, jestli může přijít, že někam do koutka by si sedla, a dokonce jsem dostala od novinářky nabídku hudby. Pár jazzových písní zazpívaných její dcerou.
Nejvíc mě dojala naše Berunka. Od té doby, co mi ze školy vzkazovali, jestli bych nechtěla přijít udělat dětem besedu, jsem v jejích očích zahlédla něco nového. Kromě lásky tam přibyl obdiv, a já věděla, že už jenom za to, to všechno stálo.
Stejně, když mi v pátek volala novinářka, že ji moje matka hledala v redakci, a ona se před ní schovala na záchod, měla jsem sto chutí to všechno odvolat. Požila jsem neurol, manžel mi udělal křížek na čelo, a vydala se vstříc svému nejistému osudu. Bledá jsem byla, oděná do černé sukně a halenky, připomínala jsem matku z Adamsovy rodiny.
Deset minut před sedmou se to začalo všechno scházet. Díky kolegyním z práce to vypadalo, že mám narváno. Akci jsme museli přesunout z malé kavárničky do přilehlého sálu. Sestra nastartovala kameru, já dostala několik květin od kamarádek, a v tom ji spatřila. Byla tam. Tvářila se jako moje špatné svědomí a po boku jí seděla nějaká věrná kamarádka. Přestala jsem být pánem svého života.
Matka si našla moji sestru a vyštěkla:
„Ty taky?“
Sestra odvážně:
„Já taky.“
„Tos asi nečetla všechno!“ pokoušela se jí vydírat matka.
„Ale četla,“ nedala se sestra.
Úvod jsme měly za sebou, mohlo se začít.
Místní paní učitelka přečetla několik povídek, ve kterých matka nefigurovala, děvčata přidala pár písní, byly úžasné, a ve dveřích se zjevil náš nejstarší i s se svou novou Dívkou. Byla mladší než on, viditelně, a moc hezká. Jeho pohled říkal vše. Jakmile spatřil Drahoubabičku, rozhodl se zůstat až do konce.
Pak byl prostor pro dotazy. Jak se dalo očekávat, nastalo dlouhé, několikaminutové, hrobové ticho. Propadla jsem panice. Ti lidé se prostě zvednou a odejdou. Nikdo si moji knížku nekoupí. Moje sestra odložila kameru a já slyšela, jak se šeptem modlí:
„Ať se matka na nic nezeptá, prosím…“
Vysvobodil nás nějaký pán. Vznesl dotaz, já odpověděla, a pak už jsem mluvila radši furt, přesvědčená, že matku nesmím pustit ke slovu. Asi jsem to všechno nějak umluvila, neboť mi lidé začali nosit knížku k podpisu, náš nejstarší mě pyšně objal, jeho dívka na mě zírala s obdivem, a majitelka kavárny pravila, že jsem byla dobrá.
Měla jsem pocit, že to mám za sebou. Koutkem oka jsem sice viděla, že se matka pokouší odcházejícím lidem vysvětlit, že v té knížce jsou samé lži, a že se na mne chystá podat žalobu, a vyrvat jim ji z rukou, ale už mi to všechno bylo fuk.
Jak mi řekl jeden pán, když mi přál hodně štěstí:
„Mělo to úžasnou, rodinnou atmosféru.“
A já bezděky dodala:
„Až moc, rodinnou.“
Usnout jsem do rána nemohla, a tak jsme v sobotu obědvali ve dvě.
„Nebyla jsem trapná?“ ptala jsem se doma nejstaršího a on odpověděl:
„Mamko, vždyť já Péťu na tebe sbalil.“
A pak jsem měla telefon, volala majitelka kavárny:
„Zdravím, autorko, můžu ti vyjednat hitparádu v Nymburce, a tak? Můžu na to mít volnou ruku?“
A já na to:
„Jasně, teď budeš můj manažer.“

Tak vidíte. Hitparáda je za mnou, a já se musím uklidnit, abych se zítra zase mohla zařadit do normálního života.