Jako malá jsem byla nepřiměřeně vážná a protivná holčička v ošklivých brýlých na předpis. Když jsem v první třídě pochopila, že spolužáci neznají stejné knížky jako já, protože ještě neumějí číst, začala jsem se místo slabikování věnovat svým vlastním problémům. Zajímal mě vesmír, nekonečno a hlavně co je za tím a potom rok dva tisíce, tenkrát tak vzdálený. Zatímco z přemýšlení o vesmíru mě akorát bolela hlava, pochopila jsem, že to nevyřeším zkrátka nikdy, rok dva tisíce byl přeci jenom reálnější. Dožiju se ho vůbec a kolik mi vlastně bude? Dožiju, ale budu hrozně, hrozně stará.

Naštěstí jsem z toho včas vyrostla a začala být normální. Dokonce tak normální, že jsem se musela v osmnácti vdávat. Jak šel čas, přibyly vlastní starosti a rok devatenáct set devadesát devět mě zastihl jako osmadvacetiletou maminku dvou nezvladatelných kluků. Na nadcházejícím miléniu mě zajímaly jenom dvě věci. Zajistit včas lístky na místní parník, kde měla být hogofogo oslava a komu vrazíme děti, které pohromadě nikdo hlídat nechtěl.

Zato moje matka, která věří všemu, co vidí v televizi, propadla panice. Je cvok a náboženský turista. Už ji vyhodili ze všech kostelů a modliteben v našem městě. Všude totiž kázala své vlastní katastrofické scénáře, trošičku šmrncnuté Nostradamem. Patrně po shlédnutí seriálu Milénium se začala připravovat na konec světa. Protože jsme odmítli spolupracovat, vzala to do rukou sama. Odněkud přitáhla starý sporák na plynovou bombu, protože zaručeně nepůjde proud. K svátku mi koupila petrolejku a k narozeninám dvoulitrový kanystr petroleje. Čímž mě trochu namíchla, jelikož jsem čekala nějaký praktičtější dar. Reputaci si u mě spravila, když začala nakupovat obrovské zásoby potravin. Bylo mi totiž jasné, že někdo to nakonec bude muset sníst. Každodenně nám vyčítala, že se nemodlíme a přinášela zaručené zprávy o tom, kdo přežije a kdo ne. Neptejte se odkud.

S chladnou hlavou jsme dožili Silvestra i Nového roku, tak typického pro naši rodinu. Na pohovotosti. Kluci angína, moje sestra s pohmožděným krkem v krunýři. To z radosti nad tím, že jsme přežili konec světa, ji můj muž při tanci poněkud výše vyhodil do vzduchu. No, parníky mají obvykle snížené stropy. K matčiným zásobám jsme přihodili flašku rumu a láhev utopenců, co jsme vyhráli v tombole a byli jsme připraveni na všechno. Jen ten konec světa nějak nepřicházel.

Tenkrát jsem ještě nevěděla, že v památném roce dva tisíce přivedu na svět neplánovaně další miminko. První holčičku v manželově rodině po sto padesáti letech. To bylo slávy! A tak, nestrašte mě koncem světa nebo v sebeobraně zase porodím nějaké dítě. A to už bych se opravdu asi definitivně
zbláznila.