Bylo mi dvacet čtyři, měla jsem dvě děti, ale dospělá jsem nebyla. Tehdy ještě ne. To až po té noci. Nevím, který to byl přesně rok, musela bych počítat, ale vím přesně, že to byla středa, jednadvacátého prosince. Štědrý den měl být v sobotu.

Spát jsem šla ještě jako dítě, žijící ve svém bezpečném světě. Ačkoliv, když máte tchána, co bije vaši tchyni, jste na občasné noční probuzení zvyklí. Tohle však bylo něco jiného. Ještě v polospánku, v té šťastné chvíli než mě dostihla realita, jsem cítila, jak mě můj muž hladí. Hladí a pláče. Hladí, pláče a šeptá:

„Jaru, vzbuď se, umřel táta.“

„Jakej táta?“ ptala jsem se potichu, ale věděla jsem už. My dva jsme dohromady dali jenom jednoho tátu, kterej za něco stál. Toho mého, došlo mi, už podle manželova smutku. Mého tatínka. A pak přišel šok. Moje reakce, reakce celé naší rodiny by se dala shrnout do jediného slova. Šok.

Když vašemu tátovi není ještě ani padesát, je pro vás konstantou, jistotou, pevným bodem, který ve světě máte. Zvlášť, když je takový, jaký byl ten můj. Prostě byl. Bydlel přes půl města, s kočárkem to bylo dvacet minut cesty. Byl tam, pořád pro mě.

Nikdy, a já vím, že bych měla, jsem jí neodpustila, že zemřel po hádce s ní. Že se mi to bála říct půl noci, a tak umýt ho a obléknout musela moje sestra s manželem a miminem v tašce. Že kdyby sestra nebouchla do stolu a nezavolala mi, tak jsem se s ním nestihla rozloučit.

Přijeli jsme k nám domů, tam kde jsem vyrostla a odkud jsem tak moc chtěla jít pryč. Bála jsem se jaké to bude, rozloučit se s mrtvým člověkem. Pak jsem tam stála, chtěla jsem ho políbit na tvář, už měl zvláštní žlutý nádech a studil. A já ho nepoznávala.

Měl přeci vypadat jako když spí, cizímu by to tak možná i připadalo, ale já to v tu chvíli poznala. Už to nebyl on. Něco zmizelo. Pokojný výraz který měl, když si dával po obědě dvacet. I vrásky vypadaly jinak. Najednou tam ležel úplně jiný člověk.

Věděla jsem, co se vytratilo. Duše zmizela. Jeho. Tu noc jsem poznala, že každý z nás ji má. A když duše odejde, zbyde jen prázdná schránka, tělo je k nepoznání. Od té doby jsem si existencí duše naprosto jistá.
A taky tím, že některé rány se nezahojí nikdy.