Nesnáším výtahy. Vždycky jsem je nesnášela a vždycky je nesnášet budu. Klepou se, rachtá to v nich, zastavují se tam, kde nemají, jsou malé, takže se mi v nich špatně dýchá a nedá se v nich kouřit. Vyhýbala jsem se jim, co to šlo. Pak jsem začala pracovat jako terénní pečovatelka a nastalo mi peklo.

Nejdůležitější pracovní nástroj pečovatelky je kolo. Na něm konečně poznává svoje město a domácnosti různorodé jako je život sám. Někde se bojíte něčeho dotknout, jak je tam čisto, a někde to kupodivu vypadá hůř, než u vás doma. Poznáváme domácnosti, lidi a taky…výtahy.

Moje první večerní služba. Obrovský svazek klíčů, kolo, léky pro babičky, co si na ně samy nevzpomenou. Šlo mi to jak na drátkách. Nikoho jsem nemusela hledat, všude mi otevřeli, všichni byli naživu. Až ten poslední dům. Vlezu do odporného výtahu, zmáčknu pětku, výtah se rozjede, příšerně to v něm zabouchá a zůstane viset, tam kde nemá. Krve by se ve mně nedořezal. Věděla jsem, že musím jednat dřív, než se začnu dusit. Ještě že mám mobil. Už jsem vytáčela manžela. V krátkosti jsem mu sdělila adresu na které visím a popoháněla ho k akci. Ať si pro mě přijede, ať něco udělá, ale okamžitě nebo se mu zblázním dřív, než bylo v plánu. Nenechal mě v tom. Sednul do auta a jel si pro mě. Navíc v tomhle baráku kdysi vyrostl, a tak s tím hnusným krámem uměl zacházet. Za pár minut jsem slyšela, jak dole práskly dveře a úplně cizí hlas hlaholí:

„Nazdar Franto, tebe jsem už neviděl, co tady děláš?“

Hlas mého muže:

„Mám Jarunu ve výtahu, tak si pro ni jedu.“

Prostě si mě z přízemí přivolal. Vjela jsem mu úplně zelená skoro do náruče. Zase bylo dobře.
Jenom ty výtahy, ty jsem na nějaký pátek vynechala. Neodolala jsem pouze jednou. Krásný starý dům, úchvatný starožitný výtah i s návodem na porcelánové destičce. Nápis hlásal:

„V kabině nekuřte!“…tak tady mě znaj.

„Nastupujte pouze do výtahu , který jede vaším směrem!“ …a taky vědí, že jsem pitomá.

„Kdo si půjčil kbelík, aby mohl uklízet a nevrátil ho, tak ať ho vrátí, aby se mohlo uklízet!“…tak to mě vzalo, tady se mi bude líbit.

Co myslíte? Rachtalo v něm taky. Neklaplo to.

Nová klientka, úplně nový luxusní dům, úplně nový výtah. Dala jsem mu šanci. Vlezu do něj, v zrcadle se prohlídnu, jak příšerně vypadám a ty pytle pod očima! Na digitální displej jsem se podívala. Ukazoval, že jsem právě ve sto dvacátém druhém patře!

Ten dům měl pater pouze pět. Omrkla jsem mobil. V té kobce nebyl signál. Tak tady se nikoho nedovolám. Ještě jednou jsem se číhla do zrcadla. Pořád nic moc. A tak jsem radši vypadla. Konec konců, pět pater pěšmo mi jenom zvýší kondičku.

Anebo to neudejchám a zemřu čestně při plnění svých pracovních povinností.