Porod našeho prvního synka mě utvrdil v rozhodnutí, že další dítě si koupím v drogerii, a ještě si k tomu vezmu manžela jako bodyguarda. Onemocněla jsem z toho já i chlapeček, a tak jsem ho v onen památný den ani neviděla. V tom jediném dni mezi mým zotavením a jeho transportem na dětské oddělení, mi dovolili se na něj podívat. Lámala jsem si hlavu, jestli si ho poznám mezi ostatními miminky. Zbytečně.

Mezi blonďatými dětmi s modrýma očima mělo jediné šišatou hlavičku porostlou černými vlásky a obrovské hnědé oči, které se na mě koukaly s výrazem, že dělám všechno špatně. Nebylo pochyb, byl to on. A protože jsme sami byli ještě děti, moc jsme ho nevychovávali, a tak u něj vášeň pro všechno živé a ošklivé mohla vypuknout naplno. A ten naštvaný výraz, ten už ho neopustil.

Rozpustila jsem mu sbírku pavouků, omylem uškvařila dva osmáky, vyhodila k Labi krysu, co ukousla svojí kamarádce hlavu, a zabavila mu masku čerta, ušitou z králičích kůží, co dva roky nesundal, a děsně se v ní potil a pelichal. Zkrátka, neměli jsme pochopení.

Pak nastalo rybářské období, a na chvíli byl klid. Pouze na chvíli. Začal bažit po pejskovi, a to tak, že velmi. Žádný lék na tu tesknou touhu nebyl. Nastalo švejkovké období. Vodil nám domů psy různých ras i náboženství a vždycky tvrdil, že je nikdo nechce, že jsou tak opuštění, a že bezdomovci by je beztak snědli. Majitelé psů si to zřejmě nemysleli. Sotva se v okolí ztratil nějaký pes, páníčci informovali útulek, a jeho majitel k nám jel najisto.

Jednou přivedl domů malého, černého pejska. Vypadal tak roztomile, prej teriérek, že jsem si skoro zvykla na myšlenku, že si to štěně necháme. Manžel vytáhl z knihovny psí katalog, a pokoušel se to nadělení identifikovat, moc tomu teriérovi neveřil. Přiblížil kuřecí stehno psovi k čumáku, ten zavrčel, a vyrval manželovi stehno z ruky i s kouskem rukávu.

„Jaruno, ten kluk se nám pokouší domů propašovat dobrmana. A dost! Tohle se musí nějak vyřešit, nebo nás ten kluk přivede do maléru.“

A že to budeme muset řešit rychle, jsme pochopili v okamžiku, kdy si nás nejstarší zamluvil bůhví u koho, štěně rotvailera, a zadarmo. Nám to samozřejmě neřekl, jen všem sousedům se pochlubil. Sousedka, aby nabyla jistoty, odchytla našeho prostředního, neb ten tenkrát ještě zatloukat neuměl, a natvrdo se zeptala:

„Jaroušku, vy prej budete mít bojovýho psa?“

A Jaroušek pyšně ústy, ve kterých tenkrát chybělo alespoň sedm zubů, odpověděl:

„Pani, to bude pes, co sežere i chlapa.“

To odpoledne pípla manželovi textovka:

„Franto, jako tvůj dobrý soused a kamarád tě informuju, že tvoji chlapečkové si chtějí pořídit bojového psa. Mám trochu strach, neb ten plot mezi námi je kaput.“

Kapitulovali jsme a dovolili. Nic jiného nám taky nezbývalo. Nebezpečí rotvailera bylo zažehnáno. Nastalo další šťastné období, ve kterém náš nejstarší vybíral na internetu rasu, která by ho byla hodna. A vybral. Psa tak divokého a zvláštního, jako je on sám. Československého vlčáka.