Třeba nemusím podpálit vlastní barák, abych vás zase pobavila, třeba bude stačit, když vám vypovím, co jsem včera slyšela.
Už jsme měli po práci, a že byl pátek, najednou se nikomu nechtělo domů. Klábosili jsme o všem možném a moje kolegyně, hlučnější dáma z vesnice, kde adresou je pouze číslo popisné, vypráví tak nahlas, jak jsou doma zvyklí:
„Když jsem se tenkrát přivdala k Vondráčkům, z města do vesnice, kde lišky dávaj dobrou noc, prvně v životě jsem viděla hospodářství a kuchyň se sporákem na dříví. A taky obrovskej prádelní hrnec na ty plíny. Chlapi, to jako Vondráček, můj muž hasič nebo jeho mladší brácha, mi ten sporák vždycky podpálili a já na něm vyvařovala ty plíny. No úplnej středověk. Ale zvykla jsem si. Jenomže jednou doma žádnej chlap nebyl, všichni v práci, a já jsem si řekla, že jim ukážu, že si ty plíny vyvařím bez nich.
Naložila jsem dříví do kamen, na kamna postavila hrnec s plínama, nastrouhala do něj mejdlo s jelenem a pokoušela se ten sporák podpálit. Nechtělo to hořet, tak jsem si vzpomněla, že Vondráček do těch kamen vždycky ještě něco nalil a pak teprv škrtnul. Tak jsem šla do kumbálu, vzala tam nějakou lahev, chrstla to do kamen a škrtla.
No co vám budu povídat, rána jako z děla, sporák vybouchl, podělaný plíny po celý kuchyni a z kuchyně otevřeným oknem vyběhla vyděšená kočka na dvůr. Ježíši, tý kočce hořel ocas a ona si to namířila po žebříku rovnou na půdu, kde jsme měli složený seno. Hnala jsem se za tou kočkou a za nohy ji tahala ze žebříku dolů. Ta potvora se mi vysmekla a uháněla rovnou do stodoly. Letěla jsem za ní, protože kdyby chytlo dříví, tak mě Vondráček zabije, když v tom jsem si všimla konve s vodou. Vychrstla jsem tu konev na kočku, ona se už úplně v šoku zastavila a na chvíli asi zcepeněla. Pak se začala kejvat ze strany na stranu.
Do toho přijel švagr z práce, když viděl mě s konví a tu ohořelou kočku, praštil s kolem o zem a začal na mě křičet:
„Věro, cos udělala tý kočce, vždyť jsi ji asi zabila?“ a já na to:
„Kočce nic není, asi, ale v kuchyni určitě hoří.“
Hnali jsme se do kuchyně, zase s konví, a když švára hasil sporák, tak jsem mu nadávala:
„Jste blbí, všichni! Jak mě můžete nechat doma samotnou s tím podělaným sporákem? A vůbec, proč tam lijete tohleto, když to pak může vybouchnout?“ Mávala jsem mu před nosem tou podělanou lahví.
Podíval se na mě a povídá:
„Věruno, bože, ty jsi taková nána, vždyť my tam cmrdnem trochu nafty. Ty jsi tam chrstla litr benzínu!“

Věrka se zhluboka nadechla a dodala:
„Tak takhle jsem začala hospodařit s Vondráčkem.“