Pátek odpoledne v práci

Chystám si víkendovou službu s Jitkou. Zvláštní, jsem tu už skoro čtyři roky, ale služba s ní mi vychází za tu dobu poprvé. Vlastně ji moc neznám, poslední dobou tu ani není na kamarádství čas. Vím o ní ale, že má vyšší odborné vzdělání, maturita je u nás vzácnost, a tak si říkám, proč tu vlastně dělá? Pak se jí ale kouknu do obličeje, když se stará o klienty, a je mi to jasné. Ona ty lidi má prostě ráda.
Ostatní holky nás litujou. Během týdne přibylo několik těžkých péčí, naše město je rozkopané, a v sobotu ten zbytek průjezdných silnic bude uzavřený, jelikož tu budou chodecké závody. Ta místa, kam se obvykle dostaneme autem, budeme muset oběhat. Nezní to nijak strašně, ale sto obědů je sto obědů. A když to dobře dopadne, v půl třetí budeme mít jídlo rozvezené, a vybyde nám hodinka času na kafe před tím, než vyrazíme na večerní péče.
Nemám ty služby ráda. Neuvěřitelný stres a hromada práce, na kterou je nás v týdnu patnáct, teď leží na dvou holkách. Svůj život v pečovatelský dělím na dny přd službou a dny po službě.
Práce rozdělená, klíče od všech klientů pohromadě, když začneme ráno před šestou, musíme do večera všechno stihnout.

Sobota

Já vyrážím za tmy na kole po klientech v městečku, Jitka autem po přilehlých vesnicích. V devět ráno máme sraz v jídelně a nakládáme obědy. Jsme jako stroje. Rozvozy, někde ohřívání a krmení, polední mytí a přebalování. Je rekordních půl druhé a máme hotovo. A tak si dáváme u benzinky kafe a cigáro, protože jsme dost dobrý a můžeme se na chvíli stavit doma za rodinou, než vyrazíme odpoledne každá po svých večerních péčích. Vlastně máme skoro půlku služby za sebou, a tak z nás stres trochu padá.
Když přijíždím k domovu, vidím stát před naší verandou ledničku. Sice starší, ale ledničku. Ta moje mi před několika dny odešla, na novou teď fakt nemám, a náš kamarád nám slíbil sehnat nějakou starší. Takže radost, dokonce veliká, jelikož je menší než ta naše původní, a to znamená, že se mi vejde do kuchyně, nebudu ji muset mít jako tu původní dole v přízemí ve verandě.
Nevěřili by jste, jak to dokáže otrávit život. Každý nákup jsem nosila rovnou nahoru do kuchyně, co jsme nesnědli a zapomněli uklidit dolů do ledničky, to se nám zkazilo, a co jsme tam uklidili, na to jsme zapomněli, a zkazilo se to taky.
Ten detail, že Kurka už kroutí třetí noční, pro normální život je nepoužitelnej, a tak není nikdo, kdo by ji do té kuchyně transportoval, jsem zatím pustila z hlavy, to teď není důležitý.
Doma spočítám děti, hodím po nich nákup, a vyrážím na večery.
Jde to jako po másle. Až u paní Havlinové mám zvláštní pocit. Je jí skoro devadesát, má fibrózu plic a slabé srdce a za žádnou cenu nechce do nemocnice. Poslední dobou se krapet zhoršila. Už oběd nechtěla ohřát, a teď mi říká, že nebude ani večeřet, navíc jsem si všimla, že trochu zvracela, tak ji umeju a převléknu, znovu se ptám, jestli nechce zavolat doktora, nebo alespoń dceři. Nechce. Mohla bych to pustit z hlavy, ale nejde to. Tak volám vedoucí, že se mi paní nelíbí, a co jako s tím. No, co s tím? Udělala jsem prý, co se dalo, paní je svéprávná, uvidíme ráno.

Neděle ráno

Zvládla jsem brzy ráno asi čtyři péče, a na řadě byla paní Havlinová. Už když jsem si v její garsonce odemykala, věděla jsem to. Zarazil mě zvláštní chlad. Pohledem jsem zabloudila k oknu. Byla otevřená ventilačka a já na chvilku zadoufala, že to mrazivo, co cítím, jde od okna. Paní leží v posteli, vypadá jako když spí. Oči zavřené, ústa malinko pootevřená, jednu ruku za hlavou, druhou na peřině.
Pokouším se ji vzbudit, volám, nic. Byla mrtvá. Prvně jsem našla mrtvého člověka. Když tenkrát zemřel paní Jamný ve stacionáři, nebyla jsem na to dočista sama. Tenkrát. Teď jsem byla v bytě s mrtvým člověkem a nevěděla, co dělat.
Volám záchranku a do telefonu, já kráva blbá, povídám, že se mi paní nelíbila už včera a teď je asi mrtvá.
„Tak budeme resuscitovat, já vás budu navigovat.“ Říká dispečerka a já na to:
„Nebudeme, paní vypadá, že je hodně mrtvá.“ Suďte mě, jak chcete, v tu chvíli jsem si nedovedla představit, že bych se mohla dotknout mrtvého člověka.
A tak dispečerka poslala záchranku, a já při tom čekání vyčítala sama sobě, co jsem to za zrůdu, že jsem odmítla oživovat člověka. Zkouším jí znovu měřit tep a v konečcích prstů cítím ten svůj. Dívám se na peřinu, kterou je přikrytá, a mám pocit, že se trochu hýbe. Kdyby v tu chvíli nepřijela rychlovka, zbláznila bych se.
Lékař konstatoval smrt, prý minimálně šest hodin, a mně se trochu ulevilo, že jsem skutečně nemohla nic udělat.
Dívali se na mě jak na vraha, že jsem jí nezavolala záchranku už včera, ale co se mě týká, paní si přála zemřít doma, bylo to její právo, a my jsme tu proto, abychom jí to umožnili. To si sama před sebou zodpovím, to co stalo potom, už ne.
Lékař řekl: „Takže odvezeme paní do nemocnice na pitvu.“
Já na to: “A kde dcera maminku najde?“ měla jsem pocit, že jsem přeslechla jméno nemocnice. Lékař mi do ruky vrazil leták pohřební služby a řekl, že na tomhle čísle. Udělalo se mi konečně fyzicky blbě a vyběhla jsem se vyblinkat ven z bytu na ulici. Ani jsem ty doktory neviděla odjíždět. Jenom jsem potom došla zvenčí zamknout byt, přesvědčená že o všechno je postaráno a můžu pokračovat dál.
Zavolala jsem vedoucí, že tělo je pryč, ona na to, že už uvědomila dceru, a dcera paní Havlinové mi vzkazuje, ať si vůbec nic nevyčítám, že to čekali každým dnem.
Jak jsem ten zbytek služby do večera dojezdila, vůbec nevím. Ještě o půlnoci jsem nespala a tak jsem si vzala po měsíci prášek na spaní. Ne půlku, jak jsem kdysi brala, ale u vědomí následujících dvou volných dnů, radši celej. A to asi bylo moje štěstí, neboť kdybych v pondělí ráno nebyla ještě sjetá, asi bych další dny nepřežila.

Pondělí ráno

Vypravila jsem děti do školy, tak nějak poslepu, a ještě omámená po té piluli, zalezla znovu do postele. Propadám se do úlevného spánku, když zazvoní mobil. Naše vedoucí:
„Jaruno, vy nevíte, že sanitka mrtvé lidi nevozí, že jste měla zavolat pohřební službu. Právě mi volaly sousedky paní Havlinové, mají od ní klíče, že paní Havlinová ještě leží doma ve své posteli, a já vím, že její dcera právě jede do města. Hejbněte laskavě prdelí a padejte to zařídit.“
Jestli jsem někdy v životě byla v maléru, tak právě teď. Mému omámenému mozku pomalu docházelo, co jsem to vlastně provedla. Průser jako vrata. A to nemluvím o tom, jak moc mě to mrzelo. Všechno.
Říkám si, jak je možné, že se člověk nepropadne hanbou, když by měl. Jak je možné, že přežije chvíle, které k vydržení nejsou. Jak je vůbec možné, že pro tu chvíli zvedne hlavu, a ustojí chvíli, kdy by nejradši zmizel z povrchu země?
Pořád nemám odpověď.
A tak jsem zpitomělá a neuvěřitelně zahanbená utíkala k bytu paní Havlinové. Sousedky nezklamaly. Jedna nabídla klíče od jejího bytu, nadávala přitom na doktora, že nezařídil, co měl, druhá mi uvařila kafe. Já volala pohřební službu a přiznala pravdu, nic jiného mi ani nezbývalo. Přijedou prý nejdřív za dvě hodiny. Sotva jsem položila telefon, na chodbě kroky. Do bytu paní Havlinové mířila její dcera, přesvědčená, že maminka je dávno pryč.
Jelikož jsem se ani tentokrát nepropadla do pekla, musela jsem hovořit. Následující dialog si budu pamatovat navždy:
„Mladá paní, moc se omlouvám, ale vaše maminka je ještě tady…“ a následně vypravím, co a jak jsem špatně pochopila, a že to je zkrátka moje chyba.
Dcera si dává ruku na ústa a po viditelném leknutí to vezme sportovně.
„Maminko moje, tak tys tady byla celej den sama?“ Proč se jenom pořád nepropadám do pekla? „Ale já jsem vlastně ráda, aspoň si tě sama umeju a oblíknu.“
A do té šílenosti mi volá Jitka, že jestli potřebuju pomoct, že přijede. Já na to, ať přijede, že mrtvého člověka jsem ještě nepřevlékala. Včera jsem si nedovedla představit, že se dotknu mrtvého člověka, dnes ho ve třech, ještě s Jitkou a dcerou myju a oblékám.
„Já vím, že je to pro vás strašný.“ Povídám dceři.
„Není, to je zkrátka život, strašný bylo, když jsem takhle strojila tříletou vnučku.“ Odpovídá dcera.
Ve zvláštním poklidu jsme paní Havlinovou připravily na příjezd pohřební služby. Když ji odvezli, potichu si vyprávíme. Dcera nám děkuje. Já na to:
„Mě neděkujte, mě opravdu ne, to, co se stalo, je moje chyba, když budete chtít, vyhodí mě z práce.“
„Už nikdy neříkejte, že je něco vaše chyba“, rozčílí se dcera, „to neznáte zákon padajícího hovna? Jestli chcete, ještě teď zavolám vaší vedoucí a poděkuju jí za vaší pomoc.“
Větší hanba mi už být nemohla.
„Nikam nevolejte, teď jste důležitá vy a vaše maminka.“ A myslím to upřímně. Dcera tomu všemu dává korunu:
„Holčičky moje, vemte si po mamince něco na památku.“
Zatímco já a Jitka se pomalu loučíme, všudypřítomné sousedky si poslední větu vyložily po svém a začaly si rozebírat kytky a různé drobnosti. My vypadly ven. Děkuju Jitce:
„Fakt díky, tys tak pěkně věděla co dělat. Já zemřelého člověka ještě nikdy nemyla.“ A ona na to:
„Jaruno, ty vole, vždyť já taky ne.“
Nikdy jí nezapomenu, že mě v tom nenechala. Kouříme jednu od druhý, nějak se s tím vším musíme popasovat. A telefon. Vedoucí mě volá na kobereček. Není zbytí, sedám na kolo a jedu se nechat popravit.

„Uvědomujete si vůbec, jakej je to průser?“ Syčí úplně bílá vedoucí a já na to:
„Uvědomuju a jsem připravená nést následky.“
Vedoucí se na mě pořádně podívá, asi vypadám fakt strašně a dodává:
„Jeďte se domů vyspat, uvidíme, co z toho bude.“
Zbytek pondělka si nepamatuju. Jenom večer mi volá Jitka, jak mi je. Nechápu, po tom všem, co jsem provedla, mi pomohla a ještě jí na mě záleží. I to poslužební volno jsem jí zkazila.

Úterý
Nic moc si z něj nepamatuju. Doma jako ve snách. Jenom vím, že se zítra budu do práce fakt bát. S prostředním jsem odstěhovala do patra lednici, udělala do ní velkej nákup.
„Náhodou, je taková retro.“ Zhodnotil to synek.
Bojím se zítřka.

Středa

Do práce se táhnu jak smrad. Nikdo tam se mnou nemluví a mě je jasný, že za ty dva dny, co jsem tam nebyla, mě pěkně propraly. Dvě mi řekly rovnou:
„To je takovej průser, že o tom nechceme nic vědět.“ Už mě odsoudily na doživotí a můj názor je nezajímá. Tak jdu rovnou za vedoucí:
„Co teď se mnou bude? Mám čekat výpověď?“
„Výpověď snad ne, ale proboha, zamyslete se nad sebou.“
A protože jsem nebyla vyhozená, některé přicházejí, jakože mě litujou.
Jdu si po své práci, pořád si musím rovnat spoustu věcí v hlavě. V poledne nesu oběd paní Hrstkové. V bytě proti mně nastoupí její bojovná dcera a dva policisti, že se mamince ztratilo sedmnáct tisíc. Tak teď jsem určitě na dlažbě, neboť popravdě dodávám, že jsem tam byla už ráno. Krve by se ve mně nedořezal. Dcera naštěstí říká, že je hledaly s maminkou už včera, to já v práci nebyla, ale než mi to došlo, do dveří vrazila naše vedoucí. Nevím už, kolikrát jsem se za těch pár dní lekla, porazilo by to i vola.
Následně jsem se dozvěděla, že vedoucí už od včerejška věděla o ztracených penězích, a když se dozvěděla, že je na místě policie, a já tam mířím s obědem, tak mě přišla podpořit.
Na jeden den jsem toho měla až až. Večer mě pípla sms, že peníze paní Hrstkové se samozřejmě našly u ní v notesu, neb má paní Alzheimera. Už jsem skoro spala, když mi volala Jitka. Dnes měla ještě volno, a tak se ptala, jak jsem zvládla první den v práci.
„To víš, moc se mi tam nechtělo.“ Povídám a ona na to:
„Vždyť já na tebe ráno myslela. V sedm jsem si říkala, tak už jde…a neboj, moji podporu máš. Už jsem kvůli tobě volala vedoucí, že tě nevyhodí, to ti zaručuju.“
Přemýšlím, kde jsem k tomu přišla, že tahle obyčejná, hodná holka si za mě pálí prsty.

Čtvrtek

Celá pečovatelská ví, že dnes bude porada a Jaruna Kurková bude na pořadu dne. Odpoledne jsme se tedy sešly, byly jsme formálně poučeny o postupu naší práce při úmrtí klienta. A všechny byly chytré, jelikož jim by se taková chyba stát nemohla. Já řekla, že si všechno uvědomuju, a jsem připravená přijmout následky.
Jitka se rozčilila. Vynadala jim, že žádná u toho nebyla, že vědí prd, a že se jim to kecá. Vedoucí řekla, že dostanu podepsat hrubé porušení kázně, a že jestli budou někdy nějaké prémie, dva roky stejně nebyly, tak já budu bez nich.
Jedna kolegyně dodala, že si málokdo uvědomuje, co jsme si v pondělí musely prožít, a že by nám měly zatleskat. Já jsem poprvé začala brečet. Ale protože ani pořádně brečet neumím, stáhnul se mi krk a já začala lapat po dech a sípat. Když jsem se uklidnila, poděkovala jsem veřejně Jitce za pomoc. Tím jsem rozbrečela i jí.
Vedoucí dodala, že jí opravdu volala dcera paní Havlinové a obě nás chválila, tedy prý hlavně Jitku.
Domů jsem šla úplně zlikvidovaná. Večer mi volala Jitka, jak mi je. Děkovala mi za to, že jsem jí přede všemi poděkovala. Konečně veřejně potrestaná jsem začala trávit uplynulé dny. Pomalu to ze mě všechno padalo. A navíc, pátek se blížil.

Pátek odpoledne

Už mám skoro pracovní týden za sebou. Na rozpisu na nástěnce jsem si všimla, že další službu mám opět s Jitkou. Povídám jí, že jestli si to bude chtít vyměnit, abychom ji neměly spolu, že to pochopím, ona na to, ať to nechám, jak to je, že si dáme repete, a ještě to spolu jednou zapijem.
Teď mi jenom zbývalo zajet nakrmit paní Novákovou. Po mrtvici je úplně ležící, když je rodina v práci, je v baráku sama. Jezdíme ji mýt, přebalovat a krmit. A tak sedám na kolo a jedu tam. Pozdravím se s paní, vlezu do koupelny, a než jsem si stihla všimnout malého zuřivého čokla, měla jsem ho zakouslého v holeni. Bolelo to strašně a taky jsem se lekla. Furt vrčel a nechtěl mě pustit. Nevím ,jak se mi to povedlo, po zdi jsem se vyšplhala na okno v koupelně, držela jsem se tam kliky a řvala jsem a řvala.
Moc platný mi to nebylo. Barák prázdnej, pes zuřivej, musela jsem něco podniknout. Všimla jsem si stojícího koštěte, psa vymlátila z koupelny, sedla na kolo a upalovala zpátky na základnu. Pohryzanou, krvácející nohu jsem ukázala vedoucí. Ta řekla, že se to musí řešit.
Tak jsem si ten pátek trochu protáhla. Do okresní nemocnice na ošetření a na tetanovku. Domů jsem přitáhla až v šest večer.
Vyřízená, pokousaná, trávím ten předminulý týden a zamýšlím se nad sebou. Mám pocit, že jsem úplně vyhořela.
Teď už doufám chápete, proč jsem se vám tak dlouho neozvala.