1.
Osmdesátiletá paní Fialová umírá doma na rakovinu. Vím to já, ví to ona, vědí to naše sestřičky, které jí chodí převazovat otevřenou ránu na břiše. Nevím, jak je to možné, nejsem doktor, ale nádor jí prý prorůstá tou ranou ven. Bytem se šíří divný zápach, prý je takhle cítit blížící se smrt. Jediný, kdo si to nepřipouští, je pan Fiala. Celé jeho tělo vyjadřuje názor, že kdyby Fialová chtěla, tak to prostě rozchodí.
Nemám ho ráda. A ani mu tu jeho okázale na odiv stavěnou slizkou lásku nevěřím. Několik generací dětí z tohohle paneláku si pamatuje jeho sprosté nadávky.
„Pánbůh si tyhle lidi znamená,“ říkala jedna jeho sousedka a asi měla pravdu. Fiala se narodil s koňskou nohou a svůj vztek si od nepaměti vyléval na dětech svých sousedů. Ani se mi věřit nechtělo, že se do něj mohl někdy někdo zamilovat. A přeci. Možná, že kdyby měli děti, nebyla by mu jeho žena vydaná tak na milost.
Fiala mi asi čte myšlenky. Když jeho paní umývám, do ticha povídá:
„Nikdy jsem nechtěl děti, nemohl jsem se dělit o lásku svojí Tamary.“ A jsem doma. Větší hovadinu jsem nikdy neslyšela. Láska se dětmi nedělí, ale násobí. Přeci.
Když Fiala odejde na chvíli do kuchyně, paní mi šeptá:
„Já chci do nemocnice, Jaruško.“ A to je průšvih, neboť heslo naší firmy je, Pomáháme zůstat doma. Co s tím?
Zabouchnu za sebou dveře, a ještě chvíli za nimi stojím. A jak tam stojím, slyším z útrob bytu Fialův zlý hlas, jak křičí na svou ženu:
„Tak už konečně chcípni, ty hyeno jedna smradlavá!“ Udělalo se mi na blití.

2.

Paní Prokešová ne a ne umřít. Nemoc postupuje rychle. Během několika týdnů ochrnula, má velké bolesti. Už samotná hygiena, na kterou tam jezdím, jí způsobuje muka, a tak se snažím s ní hýbat co nejméně. Naše sestřičky jí jezdí píchat morfium. To pak na chvíli usne. Už nemluví, jenom se na mě vyděšeně dívá.
„Jste statečná ženská.“ Povídám jí, nic chytřejšího mě nenapadlo. Zavírá oči a doufá, že na chvíli přijde spánek.
Její manžel se rozhodl, že obelstí Boha. Starý muž sedí dennodenně na počítači a na internetu shání zázračné léky a masti. A tak, místo aby nechal svoji paní odpočívat, přináší odněkud nějaký nový gel a nakazuje mi, abych ženu celou namasírovala. A mele pořád dál. Jak ji pak posadíme na vozík, vyvezeme do zahrady, a potom že přijde kadeřnice a udělá jí hlavu. Pod nohama se mi pletou vnoučata. Pán mele a mele. Žena na chvilku otevře oči a zcela zřetelně svému muži povídá:
„Drž už konečně hubu!“ Pak, pod vlivem morfia, konečně usíná.

3.

Když devadesátiletý člověk zeslábne tak, že se už neudrží na nohou, bolí ho celé tělo, a většinu dne pospává, tak prostě odchází ze světa. Má právo odcházet ze světa ve své posteli, pravidelně umýván a krmen, pravidelně pohlazen svými dětmi. Paní Vokálová umřít nesmí. Její syn dbá na to, abychom s ní „chodily“. Dvě pečovatelky berou paní Vokálovou mezi sebe a na synovo přání se s ní pokouší chodit. Ona naříká.
„Nepodávej se tomu tak, dyť seš sokolka,“ povzbuzuje synátor. Pak káže dnes už několikrát umytou maminku odvézt na křesle do koupelny a vysprchovat.
„A ne že tě budou krmit, dokážeš se najíst sama,“ rozkazuje, a já vím, že paní Vokálová se vybičuje, a pokusí se třesoucí rukou několikrát zvednout lžíci. Nepůjde to. Já to vím, ona to ví, a tak ji po chvíli snažení nakrmím.
„Vy jste tak hodná, sestřičko, já vám dám milion,“ povídá a obrací se na syna:
„Kájíku, dej sestřičce ten milion, co jsem jí slíbila.“
Kdyby na mě Kájík mrknul, a řekl, že dá, tak bych se pousmála. Ale Kájík se smrtelně rozčílí a křičí na svoji matku:
„Nic rozdávat nebudeš, víš, co to stojí, tahle péče, co ti platíme?“

4.

Nebyla jsem jediná, kdo slyšel, jak se k paní Fialová manžel chová, a tak jsme ji nechali převézt do nemocnice. Zemřela několik dní na to.
Paní Prokešová toho dne usnula navždy. Kadeřnice ji už živou nezastihla a tak ji pan Prokeš donutil naondulovat svou už mrtvou manželku.
Paní Vokálová stále žije. Před postelí má postavenou vypnutou televizi, a na ní je nalepen nápis Dnes je středa. Před každým přebalením ji musíme dovléct na záchod, to aby nezapomněla chodit. Bolestí naříká neustále. Syn to s ní nevzdává, babi je přeci sokolka. Ty miliony už jsem dostala čtyři.

5:

Sedím doma na balkoně, už je dávno noc. Všichni ti příbuzní mých klientů za mnou chodí až domů. V duchu si s nimi povídám. Mám chuť křičet na ně, místo svých klientů, stejně jako paní Prokešová:
„Držte už konečně hubu a nechte nás odejít v klidu.“