16. prosinec odpoledne

Nechápala jsem, proč jsem stále připoutaná k tomu již nepotřebnému tělu. Proč se nemůžu vzdálit od této smutné planety. A tak, jak mi bylo dovoleno, vznesla jsem se opět nad říční břeh, a vydala se prozkoumat okolí.
Řeka, divoce zurčící, hnala své vody do malého městečka. Davy lidí opouštěly svá zaměstnání, a chvátaly slavnostně nazdobenými ulicemi. Jejich tváře vyzařovaly spíš podráždění, než vánoční pohodu. Vytrvalé prosincové deště kazily náladu všem. Skoro mi jich bylo líto.V jedné kanceláři se dosud svítilo.
Kapitán Drábek si na stole vykládal hrozivý pasiáns. Jednu po druhé, fotku za fotkou, řadil vedle sebe fotografie svého případu. Každý měsíc přibyla jedna. Dvanáct fotografií, dvanáct mrtvých žen. Už to trvalo téměř rok a nikam se nepohnuli. Žádné důkazy, žádní svědci. Okolní krásná příroda neochotně vydávala těla obětí. Mnohdy s několika týdenním zpožděním. Zubožená, ubodaná těla bez paží. Díval se do tváří žen, mladých i středního věku, a beze slov k nim promlouval.
Žádal je, ať mu sdělí, co se jim stalo. Ať vypoví své příběhy. Mlčely. Jen těžko skládal dohromady fakta o jejich životech. Mnohdy tak smutných a zoufalých. Všechno to byly prostitutky. Taky proto je nikdo nepostrádal, téměř nikdo po nich neplakal. O jejich smrti se dozvěděl, až když okolní lesy a smetiště vydaly jejich těla.
Deštivý podzim zničil všechny stopy, lesní zvěř dílo zkázy dokonala. I tak místní patolog kroutil nevěřícně hlavou, s takovou brutalitou se ve své krátké kariéře ještě nesetkal. Chybějící paže u všech obětí nedávaly Drábkovi spát.
Z přemýšlení vytrhlo Drábka zaťukání na dveře. Poručík Janoušek opatrně nakoukl do místnosti a zahlásil:
„Pane kapitáne, máme tu jedno hlášení o pohřešované osobě. Můžeme dovnitř?“
Nečekal na dovolení a uvedl do kanceláře starší ženu v hábitu jeptišky.