Víkendová služba v pečovatelský je něco jako vyjímečný stav. To, co v týdnu dělá asi patnáct děvčat, o službě musí zvládnout dvě. A vypadá to takhle:

Ráno po šestý sedám na kolo a objíždím babičky. Někde snídaně, někde kompletní hygiena, někde jenom dohlédnout na léky. V půl deváté musí být hotovo, a mám sraz s kolegyní u jídelny, odkud bereme obědy. Pomůžeme kuchaři nandat do kastrůlků asi osmdesát obědů, skáčeme do služebního auta, a jedem!

Jitka řídí jako blázen, já z auta vyskakuju skoro za jízdy, neb při tom kvantu je každá minuta dobrá. Než vyběhnu s kastrůlkem, Jitka mi dopředu do auta připraví další, vyloví klíče, škrtne jméno ze seznamu, a jedeme dál. Kde je ohřev, nebo krmení, nechá mě tam, a odjíždí na přilehlé vesnice. Někdy po jedné, nebo po druhé anebo až po třetí, podle toho, co se cestou vyvrbí, máme padla. Doma dáme kafčo a okolo čtvrté vyjíždíme na večerní péče. Konec v sedm a v neděli nanovo. Léčím se z toho pak dva dny.

A co vám budu povídat, někam chodím ráda a někam prostě míň. Ale opravdu nejvíc ráda mám jeden starý, velký dům. Dřív v něm byl pravý koloniál pana Janouška. Potom mu ho komunisti sebrali, a naproti v ulici postavili Jednotu. Pana Janouška v ní ustanovili vedoucím, on v té Jednotě strávil celý svůj život, a jeho dvě dcery taky. Pak jim zase ten jejich barák vrátili, ale toho se už nedožil. Do domu se znova nastěhovaly jeho dcery. Ta starší, ovdovělá, vychovala čtyři děti. Ta mladší se nikdy nevdala. A tak své stáří tráví spolu.

Loni mladší ulehla a už nevstala. My tomu říkáme těžká péče. Převlíknout postel, převlíknout a umýt paní, vlastně slečnu Janouškovou. A taky dělat soudce. Jí a její starší sestře, která ač sama nemocná, se o ni stará. A taky tam v praxi můžeme sledovat tyranii slz. Drobná, ležící Janoušková z postele řídí celou domácnost, a taky svoji sestru, paní Hájkovou. Zatímco já konám svoji povinnost, Hájková opřená o pelest postele, kouká, jestli to dělám dobře. A obě posloucháme:

„To je život, tohle, už dva dny mi nedala najíst.“

Já beru Janouškové z ruky misku se škubánkama, z postele vymetám mraky máku, a jukám po Hájkové.

„Co dneska vaříte, paní Hájková, krásně vám to tady voní?“

"Řízky, ale teprv to dodělávám, a už je skoro půl jedný, to víte, už mi to tak nejde.“

Janoušková z postele zasyčí:

„No, my budeme obědvat až večer.“

„To se máte,“ já na to,„já dneska ještě nesnídala.“

Janoušková se zatváří a povolává znovu sestru:

„Ladi, Ladi pojď sem, pojď mi pomoct!“

Hájková se dneska nechce dát:

„Na co, máš tady Jarušku, ta se o tebe postará, já přijdu za chvilku.“

Hájková mizí v kuchyni nabrat druhý dech.

Dneska mám chuť si trochu dloubnout, a taky mám o Hájkovou strach. On taky jeden nevydrží všechno, a tak povídám:

„Paní Janoušková, jestli budete na svoji sestru zlá, i když se o vás tak pěkně stará, tak vám sem na dva dny v týdnu zařídím pečovatelku, a paní Hájkovou si vezmu k sobě do stacionáře. Budem si tam spolu povídat, a koukat na televizi. Aspoň si trochu odpočine.“

Vypadá to, že Janoušková exploduje:

„Ladi, hned sem pojď. Musíš mi narovnat peřinu.“

Obě se usmíváme pod fousy, když mě vyprovází ven. Ale opravdu vypadá unaveně,a taky vím, že má nemocné srdíčko, tak šeptám:

„Nenechte si všechno líbit, musíte hodně odpočívat. Zkuste si taky trochu houknout.“

„Nebojte.“

Usměje se na mě, a do útrob domu zakřičí:

„Teď už mě nevolej, beru si židli a budu sedět chvíli v chodbě, a trochu si vydechnu.“

Tak jsem se rozloučila. Ale ještě teď mám v srdci úsměv, když si představím vzteklou Janouškovou, a její mírnou sestru, jak sedí na židli ve studené chodbě, dlaně na hubených kolenou, a užívá si svých pár minutek klidu.

Už se o ni tolik nebojím. Však ona se nedá.