Na některé věci musíte mít talent. Já ho mám. Talent na katastrofy. Už jsem vám psala, že jsem se rozhodla změnit zaměstnavatele. A taky jak to dopadlo.

Ťukám na ředitele místního domova důchodců, tam by se mi líbilo, vyleze on, pan ředitel Hrabák, stojí mezi dveřma a za ním, v útrobách jeho kanceláře, sedí u stolu moje šéfová. Jukla na mě a obě jsme v tu chvíli věděly, kolik uhodilo. Co by asi taky mohla dělat pečovatelka v domově důchodců?

Propadla bych se na místě, kdyby to šlo, ale to už se mně ředitel, stále stojící mezi dveřmi, ptal:

„Co si přejete?“ Já mu zoufale povídám:

„Zavřete ty dveře.“ Hned mě nepochopil, tak jsem přitvrdila:

„Zavřete ty dveře.“ Pořád nechápal, tak jsem ty pitomý dveře přirazila sama a už krapet pokorněji přednesla svou žádost.

„Jé, ona je zrovna tady.“ Docvaklo panu řediteli.

„Jo, ona je zrovna tady.“ Řekla jsem zoufale.

„Tak mi zavolejte za hodinu a domluvíme se.“ Navrhl a já, už úplně v křeči, souhlasila. Na panáka jsem v tu chvíli zralá byla. Jenomže:

„Co jí řeknete, až se vás zeptá, co jsem tu dělala?“

„Ona se nezeptá.“

„Ale zeptá, co jí řeknete?“

Nevěděl, co řekne, tak jsem něco rychle musela vymyslet já.

„Řeknete jí, že jsem s vámi přišla udělat rozhovor do Poděbradských novin, občas mi tam vyjde fejeton.“ Nelhala jsem, fakt mi tam občas něco vyjde.

„Tak jo.“ Souhlasil ředitel, teď už zmatenější než já. Mohla jsem vypadnout. Až venku, když jsem se uklidnila, mi došlo, že jsem na svého potenciálně budoucího zaměstnavatele byla docela drsná. Inu, už se stalo.

A tak jsem se za hodinu dozvěděla, že už je čistý vzduch a můžu přijít, a že paní ředitelka skutečně zavětřila a neodpustila si zdůraznit, že moje psaní by jí až tak nevadilo, kdybych tu dnešní schůzku nepáchala v pracovní době. Osvětlila jsem panu Hrabákovi, že mám už týden dovolenou, paní ředitelka holt neví všechno a mohli jsme konečně přejít k věci.

Na jaře by mě bral. Bude tam volné místo, plat o něco lepší, než mám já, taky mám spoustu praxe a taky četl moji knížku. A vůbec, jak prý se má můj muž a jestli vím, že Kurku učil kdysi tělocvik a můj Kurka mu, tehdy šestnáctiletý, při boxu zlomil několik žeber. Na některé žáky se nezapomíná.

Tak to bychom měli.

Návrat po dovolené do práce je vždycky těžký. V pátek jsem už skutečně byla na odpis. A unavený člověk dělá chyby. Vezla jsem babičkám obědy, měla jsem jich ve čtyřech taškách na kole asi patnáct a to kolo jsem blbě opřela o plot. Než jsem na paní zazvonila, kolo se poroučelo k zemi a obědy s ním. Dívala jsem se na tu spoušť, vděčná, že je paní hluchá a zvonek neslyší. Odtáhla jsem zasviněný kolo do parku a vším možným, co jsem našla v kabelce, jsem se pokoušela očistit kastrůlky, kolo i sebe.

Pak jsem si sedla na lavičku a začala se litovat. Mám já tohle zapotřebí? Nemám. Okamžitě musím něco udělat se svým životem. Ale co? Od jara budu pracovat pod střechou, nebude na mě pršet, to je dobrý, ale nějak mi to ještě nestačí. Kdybych alespoň tu školu dodělala.

Moment, vy to nevíte? Krátce po svatbě mě moji rodiče, zoufalí z toho, že mám dřív dítě než maturitu, donutili přihlásit se na dálkové studium na Husitskou teoloickou fakultu. A já, protože jsem byla pitomá, nic jsem o životě nevěděla a měla mimino, tu školu za půl roku vzdala. A taky jsem tenkrát měla pocit, že lžu. Že to nechci tak moc jako oni.

Jenomže teď, v tuhle chvíli, to najednou dávalo smysl. Dvacet let života, který se se mnou nemazlil, práce v pečovatelský, která mě přese všechno baví, touha být lidem blíž. A taky to, že po všem prožitém jsem se odnaučila soudit lidi. Měla jsem jasno.

Nakopla jsem to pobryndaný kolo a nabrala směr rovnou k naší faře. Udýchaně jsem farářce, kterou jsem dvacet let neviděla, vysvětlila, že jsem se rozhodla, že půjdu znovu do školy, ale letos už to asi nestihnu. Ona na to, že když uženu profesora toho a toho a odvolám se na ni , tak to možná letos stihnu.

Tak nějak zvláštně se mi ulevilo. Pochopila jsem, že můj život konečně směřuje někam.

Ale to ještě nebylo všechno.

Už po práci, jsem doma otevřela email a byl tam jeden od redktorky místních novin, teď už mé kamarádky, a v něm stálo:

„Tak mě napadá, nechceš třeba někdy udělat rozhovor, nebo jiný článek do novin, zkusit si to napsat, pár stovek by za to bylo. jesli znáš někoho zajímavého z našeho města, tak klidně písni a domluvíme, můžeš s ním udělat větší rozhovor.“

Přešťastná jsem jí napsala, že jistě a vylíčila svoji anabázi s ředitelem domova důchodců a ředitelkou mojí. Vzápětí mi přišla odpověď:

„Dobře, píšu si, do říjnového vydání uděláš rozhovor s Hrabákem, já ho už mám v plánu delší čas, ale teď už musíš udělat ty, nedá se svítit. A propos...mohla bys psát i divadelní hry... A vůbec, vítej mezi polabské novináře.“

Tak vidíte, mám krapet divočejší život, ale protože jsem schopná opravdu všeho, čekají mě napínavé zážitky. A asi, jak jste mi psali, a já vám za to děkuju, asi opravdu bude líp.