Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem průměrně inteligentní člověk. Pravda, mám své libůstky. Neustále dělám pravopisné chyby, pořád ty samé, a nezavírám se na záchodě. Bojím se totiž, že se tam zabouchnu a už nikdy, opravdu nikdy se nedostanu ven.

Ovšem, tyhle drobnůstky jsem brala jako roztomilé zvláštnosti na své, jinak celkem dokonalé osobě. Až práce v pečovatelské službě odhalila další, mnohem závažnější nedostatky. Veškeré zeměpisné údaje procházejí mou hlavou, aniž by zanechaly nějaký dojem. Nic, co se týká zeměpisu mi prostě v hlavě neuvízne.

A taky nemám orientační smysl. Něco moji blízcí tušili už dřív. Na každém rodinném výletě jsem se držela poblíž Kurky, v lese přímo za ruku. K obveselení rodiny jsem v autě pokaždé tipovala, jestli jedeme na Nymburk anebo na Kolín. Strefila jsem se málokdy.

Kdybyste mi mapu ukázali, bude to pro mě novinka. Rozložení osad okolo našeho městečka je pro mě vesnice opravdu španělská. Když máme v práci službu a autem rozvážíme obědy, já se divím furt. Podle vrat poznám, co je to za babičku, jestli se na ni zvoní anebo se oběd nese dovnitř. Jenom, jestli jsme v Osečku anebo v Přední Lhotě, si zapamatovat nedokážu. Inu, každý máme něco.

Tenhle čtvrtek jsem se chystala do Prahy a potřebovala k tomu novou fotku. Nebyla jsem zrovna ve formě. Už čtrnáct dní přecházím chřipku, jsou chvíle, kdy o sobě moc nevím, jak je mi zle.

Ve středu jsem se pokusila trochu namalovat a došla se vyfotit. Když jsem v obchodě zírala na výsledek, došel mi humor.

„Ježíš, já vypadám!“ řekla jsem prodavačce.

„Náhodou, mě se tam líbíte.“ Pokoušela se mě uchlácholit a dodala:

„A máte nádherně erotickej hlas, to se chlapům líbí, jakoby vychlastanej.“

„To není můj normální hlas, takhle mluvím až teď, co jsem o svůj hlas po chřipce přišla,“ zakrákala jsem a vypadla z obchodu.

Když mě takhle viděl Kurka, nabídl se, že mě do Prahy odveze. Přeci jenom, Jaruna sama, v cizím městě, nikdo neví, zda trefí zpět.
Nestála jsem o to. Teď, na prahu čtyřicítky, jsem se rozhodla, že je čas chovat se jako dospělá. Na netu jsem si zjistila, že můj cíl je na Budějovické a údaj si radši napsala na lísteček. Byla jsem připravená vyrazit na svoji misi.

Všechno klapalo báječně. Vlak mi neujel, v metru jsem jela správným směrem, zařídila jsem všechno, co jsem si zařídit potřebovala. Cesta zpátky snad bude hračka. Na Hlavním nádraží jsem měla půl hodinky čas, tak jsem si sedla na předzahrádku do Potrefené husy na kafčo a na cigárko.

Byla celkem zima, tak jsem svírala obří hrnek s kávou a poslouchala paní, co seděla u stolečku naproti mně. Vyprávěla mi o všech svých třiceti osmi chorobách a asi patnácti nemocech své malé čivavy, kterou měla s sebou. Čas se neuvěřitelně vlekl. Skoro jsem usínala, když mi paní líčila klinickou smrt svého pejska a svojí. Z letargie mě vyrušil sympatický muž. Stál nade mnou a říkal:

„Mladá paní, já jsem z televize Prima a chtěl bych vás poprosit, zda by jste nám odpověděla pár otázek do pořadu Nikdo není dokonalý?“

„Zapomeňte!“ Vykřikla jsem. „Blbečka ze sebe před celým národem dělat nebudu. A taky je mi hrozně a taky hrozně vypadám. Mám chřipku.“

„My si právě s režisérem říkáme, že vypadáte výborně, a budeme vám napovídat.“ Sliboval. A už mě měli.

Řekněte čtyřicetiletý, nemocný ženský, co už dva týdny neslyšela svůj hlas, že vypadá výborně, a můžete si s ní dělat, co chcete.
„Ale, jak nebudu něco vědět, tak řeknu rovnou ‚nevím‘, a nebudu se ztrapňovat tím, že bych tipovala nějaké kraviny,“ varovala jsem je.
Režisér řekl, že kamera jede, a sympatický muž přednesl první otázku. Zeměpisnou. Byla jsem v troubě.

Až někdy během listopadu uvidíte v televizi Nikdo není dokonalý, a uslyšíte, že se usmrkaná ženská s vychlastaným hlasem veřejně před celým národem přizná, že neví, v kterých Čechách leží Lipno, budete vědět, že je to Jaruna Kurková.

Buďte k ní trochu shovívaví. Na zeměpis nikdy buňky neměla a je nemocná.