Už zase jsem si hledala novou práci. Možná proto, že se blížil listopad, možná proto, že venku už několik dní v kuse pršelo a já jsem pořád měla mokro v botách a chřipku jako hrom, možná proto, že jsme se my, pečovatelky v terénu opět dozvěděly, že si na sebe zkrátka nevyděláme a do smrti smrťoucí proto budeme bez prémií.
Nebyla jsem jediná, kdo tušil, že na firmu ani nikdy vydělat nemůžeme. Od jedné holčiny, co byla loni na ředitelství na praxi a měla přístup do firemního počítačového systému, jsem se dozvěděla, že krom toho, že personálního nám dělá syn naší ředitelky, její sestra vedoucí pobočky, ještě nadále oficiálně zaměstnáváme ředitelčina manžela, dceru i zetě. Sice nikdo nevěděl, jakou činnost tu vyvíjejí, ale na výplatní listině zkrátka byli. Na to nemusím umět počítat do desíti, aby mi došlo, že celou tuhle famílii pár pečovatelek neuživí. Věděla jsem a měla jsem ukrutný vztek.
Korunu tomu všemu nasadila moje kolegyně, když mi podle právě vyšlého Blesku spočítala, že tašky s kastrůlky budu vozit až do roku dva tisíce třicet devět, kdy snad konečně odejdu do důchodu. Permanentně zmoklá, nastydlá a teď už i naštvaná jsem se rozhodla, že já budu ta krysa, co první opustí tuhle loď odsouzenou k potopení.
Stačil jeden telefon a nové místo by bylo. V blízké vesnici, ve stacionáři pro deset klientů s nepřetržitým provozem, který provozovala jiná organizace než naše. Plat asi stejný, ale na rozdíl od naší firmy příplatky za víkendy a noční a státní svátky a za přesčasy. Mně ke štěstí stačilo už jenom to, že budu celý den pracovat pod střechou a své pracovní dny dožiju v teple.
Všechno má ale své ale, a tady to ale bylo opravdu velké. Chtěli mě prvního prosince, nebo nikdy. Nejsem honěná v zákoníku práce, ale jedno mi bylo jasné. Při rozvázání pracovního poměru dohodou, jak jsem doufala, je výpovědní lhůta určitě delší, než ty tři týdny, co do konce listopadu zbývaly.
S budoucí personální a ředitelem jsem si plácla na to, že mě vezmou, i když mě firma nepustí, a já se nechám vyhodit na paragraf. Na cestu jsem obdržela doporučení nikomu neříkat, kde hodlám pracovat, neb naše vedení je mstivé, a každou utíkající pečovatelku u budoucího zaměstnavatele pošpiní. Nejsem paranoidní, ale ledacos jsem se od bývalých kolegyň doslechla a tak jsem neměla důvod nevěřit. Naopak, pro jistotu jsem se budoucímu řediteli svěřila se svým jediným, zato pořádným malérem se zapomenutým mrtvým tělem, ale i tak mě chtěli.
Zbývalo mi jediné. Výpověď podat, a vymyslet si důvod proč. Kroutily se mi vnitřnosti, jelikož nesnáším jakoukoliv změnu, mám strach ze všeho nového, a pracovní smlouva na dobu neurčitou bylo to jediné, co mě tu poslední dobou drželo.
Když jsem v to pondělí ráno vstávala, zase lilo. Koukala jsem smutně z okna a brečela jsem, jako ostatně každý den. Chápu, že vás déšť nerozpláče, já ale za první listopadový týden ještě neuschla a tak ze mě ten pohled z okna dělal hysterku. Sbalila jsem do kabelky návrh na ukončení pracovního poměru dohodou, co jsem si pracně naťukala a vytiskla, a vyrazila do jedné z rozhodujících bitev svého života.
S připravenou polopravdou o své únavě ze služeb a večerů v terénu, a dvaceti kilometrů na kole za den, jsem neuspěla. Ostatní holky to taky zvládají. Na to jsem opáčila, že já to nezvládám, a proto si myslím, že už tu není pro mě místo. Tak jsem se dozvěděla, že ode mě není pěkné, že v tom všechny před Vánocemi nechám. Upřímně jsem dodala, že mám pocit, že musím myslet především na sebe, a že podat výpověď je snad moje právo, na nich pouze záleží, jestli to bude ke konci listopadu, oč slušně žádám, nebo jestli mě pustí až za dva měsíce, ale že zcela upřímně varuju, že zbytek výpovědní lhůty v tom případě promarodím.
Vždy, když jsem během těch několika dní měla pocit, že nejednám fér, připomněla jsem si, že svojí prací již několik let přispívám k pohodlnému životu celé rodiny paní ředitelky, a hned mi bylo trochu líp.
Firma si vzala den na rozmyšlenou a trvalo jí to do čtvrtka osmého listopadu, než jsem byla zavolána k ředitelce. S medovým úsměvem se mě zeptala, jestli jsem si to nerozmyslela, a protože nerozmyslela, úsměv jí ztuhl, a ona mi nastínila dvě varianty, které pro mě mají. Pokud chci odejít dohodou, odejdu hned teď, nebo až za dva měsíce. Výhled na tři neděle na podpoře mě moc nenadchnul, tak jsem požádala o dvacet minut na rozmyšlenou a vyrazila ven zavolat budoucí personální, co dělat.
Radila podepsat hned, jelikož tři týdny na podpoře jsou pro mě každopádně lepší, než opuštění zaměstnavatele bez vysvětlení, jak jsem měla v plánu. Vracela jsem se na ředitelství, a zvonil mi telefon. Budoucí personální na mě znovu naléhala, ať podepíšu, že odejdu hned, ona že se pokusí požádat mé příští kolegyně, jestli by si nevybraly dovolenou, a tím pro mě nevytvořily místo krapet dřív, než bylo v plánu.
Tak jsem řekla, že odcházím hned a vzala do ruky propisku, abych podepsala. Vtom mi pípla esmeska, ve které stálo:
„Doufám, že jste podepsala, jelikož patnáctého nastupujete. Těšíme se na vás.“ A tak jsem pravou rukou udělala autogram a levou, nemůžete se mi divit, pod stolem docela malinkatého paroháče.
Ani nevím, jak jsem se dostala ven na ulici. Zase pršelo. Stála jsem tam, zčista jasna bez práce, bez kolegyň, bez babiček, s kterými jsem nedostala šanci se rozloučit. Bylo mi smutno. Možná i proto, že druhý den mě čekala čtyřicítka a já netušila, co všechno mi příští život přinese. Najednou jsem si připadala jako nahatá.