Je to už hodně dávno, kdy jsem jezdila do Prahy minimálně dvakrát do měsíce za rodiči, kamarádkami a spolužáky. Pět let mi trvalo něž jsem se naučila žít daleko od rodiny, než jsem překonala pocit, že jsem vytržená z kořenů, že žiji v cizím a nepřátelském světě. Tehdy jsem i pochopila, jak musí být lidem kteří emigrovali, jak se asi museli cítit. A to pomíjím, že jsem nemusela překonávat jazykovou bariéru, i když drobné potíže s ostravským dialektem jsem měla. Ale to je jiný příběh.

V momentě, kdy děti dokázaly stát na vlastních nohou, začala jsem ubohá robátka tahat po všech místech, která jsem v Praze měla ráda. Všude tam, kde mého mínění jim budu moci ukázat krásy města i kulturní akce. Protáhla jsem je Národní galerii, Národním muzeem, Národním divadlem, Technickým muzeem a všemožnými výstavami. Já tohle vše plně docenila, až když jsem o možnost, kdykoliv se za nimi vydat, přišla. Kupodivu děti tyhle výpravy bavily a neprotestovaly, když jsme někam po Praze vyráželi. Capaly poslušně Nerudovkou nahoru na hrad, procházely výstavy a hlaholily : „Jé, to je klásné.“

Pak jednou o prázdninách, kdy dcera byla na táboře, jsem vyjela do Prahy sama se svým čtyř ročním synem. Někde cestou Prahou mě upoutal plakát na výstavu moderního umění v Mánesu. Jen na vysvětlenou. K modernímu umění mám prazvláštní vztah. Myslím, že chápání umění u mě skončilo definitivně s koncem surrealismu a jeho ikonou Salvatorem Dalím a jemu podobnými. Fascinují mě malíři jako Giger a spol. Abstrakce mě uvrhá do dvou rovin tápání. Je možné, že si umělec dělá z lidí srandu, a hýkání snobů nad jejich díly, mě nechává zcela chladnou. Druhá možná rovina je, že barevně se mi obraz líbí, ale jen jako dekorace do moderního interiéru. Ale ne jako umění. Také je možnost, že jsem úplně blbá a posuzuji něco, čemu prostě nerozumím. Velmi pravděpodobné. Takže zpět.

Vstoupili jsme do výstavní síně Mánesu. Po obou stranách byla rozdělena panely se zavěšenými obrazy, čímž vznikla středem táhnoucí se ulička. Na jejím samotném konci viselo obrovské plátno, které upoutalo okamžitě pozornost svými barvami. Všechny možné odstíny červených cákanců, mezi nimi sem tam nějaký cákanec barvy ostře žluté. Zatím co já jsem měla v úmyslu začít prohlížet obrázky od první kóje, můj syn zůstal jak přikovaný a zíral na tu „cákanici“ v čele výstavní síně.
„Mami, mami, dívej tam je kohoutek. Je ten velký,“ nadšeně podupával nožičkami.
„Kde vidíš kohoutka?“ chtěla jsem se asi ujistit, že se dívá tam, kam si myslím, že se dívá.
„No přece tam, pojď se podívat,“ ukazoval na velké červeně pocákané plátno.
„Hele kámo, víš co, projdeme si to od začátku a tam dojdeme,“ chvíli váhal.
„Tak jo, no,“ očividně jsem ho zklamala.
Procházeli jsme jednu kóji za druhou a bylo evidentní, že to, co viselo na jejich stěnách, ho moc nebere. Konečně jsme došli na konec.
„Tak tohle je ten kohoutek?“ na pastózní „patlanině“ jsem jen ocenila, že barvy docela k sobě seděly a neurážely mé estetické cítění.
„Jo, ten je klásnej a tak moc velikej,“ nadšením se zajíkal.
Jdu se podívat na vizitku. Pak mi spadla čelist. Název obrazu „KOHOUT“. Zírala jsem nevěřícně na cedulku, zatím co syn fascinovaně pozoroval svého obrovského kohouta.

Zbytek výstavy jsem prošla jak ve snu. Celá léta mám dojem, hraničící s jistotou, že abstraktní umění je podvod. Celá léta nesnáším, když umělec vysvětluje, co svým dílem chtěl říci. Oko není vůl, oko vidí. Když moje oko nevidí, tak tam prostě není nic a já odmítám spekulovat ,co by to mohlo být, kdyby ... A teď,můj čtyř roční syn na první pohled z dálky dvaceti pěti metrů pozná, že na obraze, který já považuji za změť rudých a žlutých cákanců, je kohout. Kohout, který jej fascinoval nejen barvami, ale i svojí velikostí. Byla jsem z toho tak šokovaná, že jsem si zapomněla přečíst jméno autora, což si dodnes neodpustím.

A ač jsem o této příhodě moc přemýšlela, nikdy jsem nepřišla na to, jak je možné, že dítě vidí a já jsem slepá. Nicméně si už nikdy nedovolím říci, že tohle umění je prachsprostá past na snoby, aby mohli zasvěceně konverzovat o hloubce díla, o úžasné invenci autora a úžasném pohledu na život. Smířila jsem se s tím, že komnaty abstraktního umění mi zůstanou navždy uzavřeny.