Tak ani nevím, co se stalo, jak se to stalo a proč se tak stalo. Sedím před počítačem, mám touhu být na chvíli být grafomanem a nic …


Oči zírají na prázdný „list“ nově otevřeného dokumentu, který měl být popsán nějakým děsně vtipným, zábavným a hluboce pravdivým fejetonem. Prohrabávám mozek a zoufale hledám téma, počáteční větu, nápad, prostě cokoliv, co budu moci použít k napsání aspoň krátkého textu. Připadám si jak zlatokop, který zoufale hledá v pánvi alespoň jedno malé, lesklé zrníčko zlata. Jenže jakoby hledal v řece, která nikdy tento nerost ve svých píscích neměla.

Ještě včera večer, než jsem usnula, jsem měla nápad na docela dobré téma. Dnes ráno, jako už několik rán nazpátek, je má hlava dokonale vymetá, prosta nápadů i nějakých smysluplných myšlenek. Včerejší téma v je tahu a marně se snažím připomenout si ,o čem to vlastně mělo být. Kéž bych uměla básnit. Jako poeta bych určitě začala hrozně trpět a z žalu a utrpení prý básníci dokáží zplodit ty nejsilnější a nejkrásnější básně. Já prozaik, snad ani trpět neumím, pouze tupě zírám do počítače a odevzdaně čekám, že se z prostoru mezi mýma ušima něco vyklube.

Jak to, sákriš, ti velikáni literatury dělali a dělají, že mají pořád o čem psát a že jim to píše ? Viewegh kdysi někde řekl, že má své každodenní pensum stran. Píše od – do, vždy přesně podle plánu. To ovšem předpokládá, že mu právě v tyto hodiny nejde mozek na špacír a je ochoten poslechnout svého pána a pracovat. Ten můj je naprosto nedisciplinovaný a dělá si, co chce. Jednou je fit po ránu, jindy se probudí v pozdnímu večeru. Někdy vůbec.

Můj známý píše sci-fi a fantasy stylem Rosamundy Pilchnerové. Každý měsíc odevzdá nakladateli knížku o cca 250 stránkách pod ženským pseudonymem. Jako chlap nechce být za vola, u ženský se to prý snese. Vůbec mu nevadí, že ničí už tak mizernou pověst těchto žánrů. Píše všude. Doma mezi jeho třemi, americkým způsobem vychovávanými, dětmi, za jejich nikdy neutuchajícího řevu, rvaček, pláče i smíchu, a pološílenou manželkou dožadující se marně jeho pozornosti. V kavárně mezi přáteli, živě konverzuje, kmitaje rukama, zběsilým tempem po klávesnici laptopu. Jeho psaní přeruší pouze zapálení cigarety, svlažení hrdla vodkou nebo kávou. Nápad prý dostane vždy ráno na záchodě. Jeho teorie psaní je prostá : „Napiš první odstavec, a nech aktéry příběhu žít vlastním životem. Oni si už nějak poradí.“ To mi připadá přímo geniální, ale v mém případě nepoužitelné. Bez mého laskavého vedení jsou moji hrdinové jak chcíplé ryby. Vždycky vytvořím bandu neschopnou samostatného života. Tudy cesta pro mne opravdu nevede. Tak kudy ?

Cestou Pendolinem do Prahy přijde nápad. Otevřu laptop, nahodím pracovní název a jedu. Písmenka se řadí v slova, slova ve skvělé věty. Dopíši třetí odstavec a mozkovna už ví, kudy dál. Heuréka. Je prolomeno období absolutní neschopnosti, splácnou aspoň jednu slušnou větu holou.
„Ten přechodník máte špatně,“ ozve se vedle mě. Jsem tak soustředěná, že to mě mohl rovnou střelit, jak jsem se lekla. Otočím se po hlase. Vedle sedí starší, ne starší, starý pán. Ani nevím, kdy tam přišel. Registruji jeho velice upravený vzhled, jasné modré oči i polovinu obličeje zakrytou bílým, pečlivě zastřiženým plnovousem.
„Kde?“ hledám v textu.
„Ve druhém odstavci. Ne stojíc, ale stoje. Je to mužský rod,“ teprve nyní registruji jeho hluboký, příjemný hlas. „Ale já už bych jej dneska nepoužil. Působí to archaicky.“
„No jo, no, Není mi dvacet, vyvíjet jsem se přestala někdy před třiceti lety,“ bráním svoji hloupost. „Mám přechodníky ráda, i přes skutečnost, že je moc neumím.“
„Ale, ale. Píšete velice svižně. Moc dobře se to čte,“ krátce se zasměje. „Mně můžete věřit, něco málo jsem už napsal. A promiňte, že jsem četl, co píšete, ale zaujalo mě to.“
„To nic, děkuji za pochvalu,“ odpovím zblblá z literárních webů.
„Tak se nenechte rušit a pokračujte,“ spokojeně se opře do sedadla, zavře oči. Asi na znamení, že mě už rušit nebude. Já zírám na rozepsanou stránku, pak znova čtu, co jsem již napsala, a nic. Jak ten tvůrčí průjem přišel, tak odešel. Zavírám laptop, nešetrně s ním mrsknu do tašky, tady už jsem skončila. Pitomý přechodník.