Tak vás budu tento semestr zásobovat povídkami. Mám totiž na žurně předmět Povídka a na každý týden máme jednu napsat. Ta první má téma "náhoda".



Náhoda

I.

Courala si to s foťákem po Pilies gatve. Taková Celetná poté, co zavřeli krám. Pořád ty samé stánky, v létě v zimě. Prázdné restaurace, babušky, kočičí hlavy a mezi nimi zbytky sněhu. Studené domy a vysoké zdi a stoly plné zkřehlých matrjošek, co vykukují zpoza pasáže.
Zastavila se v knihkupectví. Chvilku prolétala regály, jen tak bez ladu a jestli náhodou nemají něco, čemu by rozuměla. O Litvě anglicky? Něturime. Litevštinu pro cizince. Taky nemají. Tak tedy pohledy. Arkikatedra stokrát jinak. V zimě se s kamarádkou smály. Zatímco venku třetí měsíc sněžilo a na minus deset se oteplilo jen výjimečně, po celém městě nesehnaly jiné obrázky než Vilnius rozkvetlý, Vilnius prosluněný, Vilnius útulný.
Vybrala ty nejšedší a po sto padesáté vykoktala, že chce známky. Neprodávali.
Ještě než uklidila balíček do tašky, stála zpátky na ulici.
„Já soldát, nědonošenyj rybjonok vajny… soldát, soldát zabytyj bogom strany“
Měl na sobě ošoupané sako, hrál a zpíval. Opřený o stěnu jedné z těch polámaných barabizen přemalovaných na suvenýršop.
Neslyšela tu odrhovačku od léta, jo, tenkrát. Oheň odháněl komáry a co deset minut k ní doputovala vodka. Les byl zticha a nedaleko za stromy tušila Don. Na vychladlý boršč padalo jehličí. Pravoslavný chrám, který se nacházel za odstavenými železničními vagóny, už usnul. Já soldát. Vrátila se, po tolika měsících.
Naškrobení Litevci se ploužili do kopce a portréty koček s červenýma očima pořád nikdo nekupoval, dřevěné panenky čuměly do zdi. Ona stála a poslouchala.
Když vhazovala pětiliťák a zanotovala si poslední verš refrénu, spustil druhou, kterou znala. Tu, co tehdy zněla v hlavě, když si trním krátila cestu do stanu, když se rozbřeskalo, když přestala počítat štípance.
Než stihla nastavit na Nikonu video, vylezli z jedné z těch prťavých uliček okolo policajti a celé to utli. Thank you, kývla a zmizela za rohem.

II.

Probudil se do vymrzlého odpoledne. Za oknem syčely trolejbusy a podupaný trávník se vzpamatovával z dlouhé zimy. Little darling, it´s been a long cold lonely winter, zanotoval si.
Nikam nespěchal. Kam a za čím, taky.
Březnové paprsky se snažily dosáhnout na polštář. Prozatím ale neměly sílu. Zato se v nich parádně odrážel prach všude okolo. Sebral z podlahy včerejší ponožky, od země pořád táhlo. Dopotácel se do koupelny. V rohožce jako vždy čvachtala voda, rezavý nános na dně plechových necek nezmizel. Z trubky na stěně sundal triko, které chytalo štiplavý odér celé místnosti, odchrchlal do umyvadla a lokl si z kohoutku.
V krku ho škrábalo už týden a pořád stejně, radši nemyslel na to, že jde za pár hodin na celou noc do práce. Že bude pobíhat se svítilnou v ruce, poslouchat hnusnou běloruštinu, než všechny vlaky odjedou a bude zas ráno. Dvanáct hodin v kuse. Nějak si na ten studentský život vydělat musí. Lepší nemyslet. Že nemá za týden z čeho zaplatit nájem, že bude dál nosit ten roztrhanej svetr a k doktorovi se dostane až za měsíc. Na bolavý mandle sehnal na tržišti jakousi vodičku, taky se mu válela na stole pixla. Nejlevnější tabletes, co sehnal. Že bude muset brát směny třikrát týdně, aby to utáh. Blikl mu mobil.
Hi, I am on the board, was nice to meet you. Někdo se zas splet? Uvařil si zvětralej čaj, smetí z lina se mu lepilo na ponožky. Kdosi v patře umýval nádobí, na nástupním ostrůvku pod oknem štěbetaly důchodkyně.
Jak se dostala k jeho číslu? Zas to přehnal. Jo, pamatuje si, jak na hladině panáku tančil oheň. Olízl slámku a sklenka byla v mžiku prázdná. A ona to zvládla ještě rychleji. Pak tam seděli na zemi a bavili se. Měla na sobě obepnuté tričko a klepala se zimou. Doléval rum, nabízel taxíka. Jak to, že s ním nejela? Lákal ji k sobě do bytu. Zatím tam holku neměl.
Nechtěla, říkala něco o penězích, že se jí na poslední noc nevyplatí vybírat. Tak to rozjel. Vymetli všechny bary v centru. Hráli tam jazz a dál má okno. Asi mezi jednou a druhou ráno. Jinak si nepamatuje. Co ještě říkala. Do kdy spolu byli, jak se jmenuje. Po každém drinku, co koupil, měla krásnější úsměv. A potom? A pak?
Pokusil se přebít kocovinu těžkým parfémem. Z kohoutku ukapávala voda.
Bylo prázdné odpoledne.
Spolubydlící míchal na omaštěný pánvi vajíčka. Pak seděli proti sobě. Jeden vyhublý, s kruhy pod očima, druhý si drobil chleba do snídaně a na Dnes tu to máš volný, jen vycenil zuby. Několik žlutých a dva zlaté. Jinak nemluvili. Oba sami. Velcí kluci v malém městě. Taky bych to chtěl mít někdy pro sebe, napadlo ho. Ale k čemu? Třeba by moh napsat té ze včera. I když si nepamatoval, že ji před rozbřeskem držel za ruku a sliboval, že ráno přijde.
Nepamatoval si totiž ani, jak říkala něco o letadle.

III.

Pak utekl rok, než se vrátila. A zas seděli vedle sebe.
Dohodli se, že někam zajdou. Na Facebooku se ostatně celou dobu přátelili. Později se rozmluvil a přes prázdné sklo lahve ji ujišťoval, jak má u něj pořád své místo. Ona se tvářila, že nevidí, jak sedí stále blíž, a rovnou mu odpustila, že do rána zas zapomene.
Setkali se na mejdanu u jeho kamaráda. Kytaristy. Ona s ním prohodila pár slov, on ji nepoznal, ač se často na ulici rozhlížel, zda přijde.
Nevěděla, že než si ťukli, proseděl den v ordinaci a koukal na hodiny. Byly čtyři. Za dvě hodiny šest. Už jen dvě hodiny na to, aby někdo přišel. Stejně jako včera, předevčírem. Prostě od pondělka, kdy si po dvou letech hledání poprvé oblékl bílý plášť. Litevci na zubní hygienu nechodí. A když se dočkal padla, obul tenisky a šel si sednou tam, co vždy.
Stihl pět písniček, než ho vyhodili.