Přesmyčkové rýmy jsem poprvé použil na Epice, snad v nějakém komentáři, možná JC by si vzpomněl... Pak ve veršovaném komentáři poté, co Kateřina Jacques nevěděla u pana Krause, co to vlastně je ta biomasa, přeci to co si kupuje v Obi sama…
Zdánlivě se nerýmují, ale zkuste si je nahlas…
Tolik úvodem k možná novému prvku do teorie verše…
____________

Ve světle loučí,
před tlamou čilou,
v přístavní knajpě…
hned v dýmu pěknaj’
mýty, co plká.
            Na něj jsem kápl —
            mořskýho vlka!

Jazyku tíha
řeč mírně hatí,
ale on klape,
jak přežil pekla,
když uvíz’ na kře…
            Má být za křena?
            Všem nám to natřel!

… … …

Povím vám, nuže,
jak získal ženu,
nejhezčí dámu,
co večer kývne.
Do hry ji táhl… … …
Zkazky mu hltá… … …
            Omdlévá? … … … Div ne!

Řekl jí: „Děvo,
skvělý máš oděv,
já zase střevo,
co básní vostře…!“
            Za trochu líhu
            už spolu hulí.
            Taky jí nos tře.

„…Pohled máš čapí…!
Večer tě lapím…!“
Poslední típla,
už za ni platí…
„A teď tě lapnu!…“
            Ladně se pnula,
            vlnila v gatích.

Zvon mořsko-vlký,
párkrát se kývl…
Po jízdách lodí,
nezvládá dílo…
Se vším mu píchla.

            „Božský ’ste, chlapííí… …ííí!“
            „Nebeská vílo!“