|
Je doma a má tep
Kdysi jsem slyšela jednu hloupou slečnu tvrdit, že plánuje mnoho dětí, protože je prý úplně jedno, jestli zlobí dvě nebo už tři. Kdybyste ji někde potkali a ona tu blbost náhodou opakovala, pošlete ji k nám. Bude jediný člověk na světě, kterému otevřu bez ohlášení.
Ukážu jí pokojíček, kam jsme ty tři děti museli nějak vměstnat a ona se podívá na holčičí stoleček plný voňavek, laků na nehty, mých, a žehliček na vlasy. Možná nepochopí hned, proč jsou o ten stolek opřené dvě vzduchovky a vedle plakátů s Hanou Montanou visí kuši a oštěp. Pak jí ale padne zrak na našeho prostředního, geniálního počítačového experta, studenta multimediální tvorby, a jeho osobní prostor.
Uvidí, jak se okolo počítače válí shnilé slupky od banánů a kelímky od jogurtů, vrchní šuplík patrně ukrývá pivní helmu a ze samotného, kdysi tak mazlivého chlapečka, sedícího nyní u kompu třicet hodin, denně vede několik drátů. Jsou ke sluchátkům, dalším reprobednám, k nabíječce od něčeho, co nevím, co je.
Možná mě taky uslyší, jak když mě naštve ten svinčík okolo, mu vyhrožuju, že některé z těch drátů z něho odpojím a on patrně zahyne. Možná taky uslyší, že v odpověď na mé plané výhrůžky se ozývá z počítače hlas úplně cizího puberťáka a nabádá mě:
„No tak, Kurkova mámo, přece byste nebyla tak ošklivá.“
A já polknu mnohem horší slova, než potom vyslovím nahlas:
„Ty tam buď potichu, ať jsi, kdo jsi, nebo tě taky zbiju. Copak ty nevíš, že nesnáším úplně všechny děti na světě a ty cizí úplně nejvíc?“
Možná, když tohle všechno slečna uvidí, tak pochopí, že před několika lety, než jsem objevila výhodu prášků na hlavu, jsem chtěla všechny děti najednou nahnat do pokojíčku, vsadit tam místo dveří mříže, a už nikdy je nepustit ven.
Možná potom slečna pochopí, že dvě děti jsou tak akorát, a hranice mezi duševním zdravím a zhroucením je velice tenká. Obvykle ji rozkmitá puberta. Tu první už máme za sebou, druhou si užíváme a třetí nás čeká.
Ani sama nevím, kdy to nastalo. Jednoho dne mi můj plyšový voňavý chlapeček povídal:
„Mamko, pojď už spát, víš, jak budem ráno vypadat?“
A za několik týdnů, možná let, ať nekecám, přišel domů prvně pod parou.
Vzhůru jsme byli celou noc oba. Zvracel ze své dětské palandy dolů na koberec, já vzteklá, se slovy: „Ukliď si to po sobě, ty zmetku“, jsem ho vždycky shodila dolů, a donutila tu spoušť vyšůrovat. Uklidil a z posledních sil se vyškrábal zpátky na postel. Za několik minut se to celé opakovalo. Ta noční bojovka ho možná poučila, v takovém stavu jsem ho už nikdy neviděla. Za to přišly jiné chuťovky.
„Mamko, já jsem vyházel celý Nonstop, teď se nám ty Vietnamci budou mstít, co když ti něco udělaj?“
Půl roku opouštěl domov jen v doprovodu svého vlka a já zhroucená plakala v kuřárně v práci a dotazovala se našeho řidiče, bývalého policisty, nyní brigádníka důchodce:
„Láďo, taky se ti kluci prali?“
Zatvářil se zasněně a usmál se:
„No, jéje!“
I tohle období přešlo a na pár dní nastal relativní klid. Spočítala jsem své šedivé vlasy připravená na další etapu svého života. Přišla.
Jdu dát dětem dobrou noc a z nejstarší palandy se ozve:
„Mamko, jaký to bylo, když jsi byla s tátou poprvý?“
Šokovaně jsem polkla a musela odpovědět.
Na té nejstarší palandě ležel dospělý muž připravený po dvouletém vztahu s dospělou ženou randit vážně se svou novou, mladou dívkou.
Ani jsme si nevydechli a máme tu repete. Prostřední už měsíce slaví osmnáctiny všech svých kamarádů. Ty první přišly na Velikonoce. Z nadílky přišel v půl druhé odpoledne a v batohu měl jedno rozmačkané, hnusné vejce. Nandala jsem mu na talíř kachničku a zblízka si ho prohlídla.
S výsledkem jsem nebyla spokojená.
„Ne, že to vybliješ!“
A zase mu ten talíř beru. Přeci jenom, kachnu nemáme každý víkend.
„Neboj, mami, už jsem blil v parku, ale myslím, že bude pro všechny nejlepší, když si půjdu rovnou lehnout.“
Kdyby se slečna někdy ptala, proč jsem jim to všechno trpěla, tak bych jí řekla, že to bylo proto, že jsem je sama měla ještě jako dítě. Že si ještě teď pamatuju, že některými věcmi si puberťáci prostě projdou, ať to jejich rodiče vědí, nebo ne. A že já mám to štěstí, že mi to moje děti vždycky řeknou a ani na ně nemusím naléhat.
Že narozdíl od ostatních, možná na pohled vzornějších dětí, ty moje docházejí pravidelně do školy i do zaměstnání, nelžou, nekradou a nefetují a jeden druhému, dnes i mně, jsou si oporou.
Vždycky ráno počítám v pokojíčku děti. Berunka, ještě jí není třináct, a už mi dává trička, co z nich vyrostla, jestli je náhodou nechci. O té vím, že ji tam najdu, protože jsem ji tam uložila. Z palandy nejstaršího čouhají někdy nohy dvoje. A prostřední z toho narozeninového mejdanu taky dorazil.
Ale tam mi to nedá. Pubertální blbost je nekonečná, a tak mu zmáčknu kotník, co visí z postele, a hlásím Kurkovi:
„Je to dobrý, je doma a má tep.
Léta Páně 2013, dne 27.7. věnováno autorem
Olunkas
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Ač bezdětná, chápu do mrtě.
