Potkala jsem jednou člověka. Na okně měl zlatého Lenina, kterému visela na krku klíčenka. Tvrdil o sobě, že nejí maso. A když se díval proti slunci, tak mhouřil oči. Taky mi dost ublížil. Ještě vedle nikoho jsem se necítila tak hloupě a marně. Zvlášť tehdy, když od oken táhlo a z kolejních chodeb se drolily stěny. Do vychladlého čaje. Ale záleží na tom?

Potkala jsem i člověka, který mne naučil, abych se dívala. Abych se nebála nahlas říct, co chci. Potkala jsem člověka, který na svůj věk zvládl skutečně hodně a byl nadšený z toho, co dělá, a mne to nakazilo. Natolik, že jsem rozhodla dokázat, že si taky umím jít za svým. A povedlo se mi to. Přesvědčil mě, že věřit v krásu snů není hloupost. Zvlášť, když jsou ty sny naivní a úplně blbé. To od něj jsem se naučila, že jakmile tvrdíme, že něco nejde, je to jen a jen náš strach, který stojí v cestě.

Někdy stačí pár hodin a úplně cizí lidi, aby to zasáhlo nás i naše blízké. Můžete si třeba vykat nebo psát dopisy, jako za starých časů, ačkoliv si jinak na Facebooku přidáváte každého kolemjdoucího, a stejně ta neznámá osoba vystihne vaše přání a pachtění lépe než ti, co vás míjí roky.

Potkala jsem tehdy člověka a i když se nenamáhal zakrývat, jak mu na tom, co se okolo něj děje, vlastně nezáleží, a dodnes nevím, zda ta moudra neplácl úplně mimoděk, jsem mu vděčná a mám ho ráda. Protože i věčně pochybující kakabus si zaslouží obejmout. Potkala jsem ho nedávno znovu a radostně mu děkovala. Potom mi ale vyhrkly slzy. To když jsem zjistila, že zatím co já se chlubím, on tu svoji cestu nezvládl. Že on, neznámý, posměvačný, nedotknutelný, který se stal vzorem, abych šla, i když mám už totálně odraná chodidla, se vrací s prázdnou tam, odkud pochází.