Pamětníci tvrdili, že za mojí prababičky, tak asi před padesáti lety, měla naše zahrada parkovou úpravu. Však jsme taky z lázeňského města. Živý plot plodil praskací bílé kuličky, všude byly rododendrony a mezi nimi cestičky vysypané pískem. To bylo tenkrát.
Pak ten barák zdědila moje matka a bylo po úhledné kráse. Moje matka má totiž několik problémů. Pokud jde vyhodit něco do kontejneru, vrací se zpátky s nákladem ještě větším, než tam původně nesla. V bazarech neustále kupuje nové přístroje, třeba grilů už má několik, a taky sází. Sází neustále nové kytky, nové stromy a nové keře. V kombinaci s neschopností vyvinout jakoukoliv fyzickou práci, jako je úklid domácnosti, nebo třeba vypletí záhonu, je to fakt pecka.
A tak se dalších třicet let sázelo. Tedy, sázel tatínek pod její kuratelou. Dozorovalo to všechno z okna a radila, jelikož to umí nejlíp. Zakrátko zahrada připomínala džungli, kde nebylo vidět metr před sebe. Korunu tomu všemu nasadila všudypřítomná bršlice. Prorůstala shluky růží a lilií a jehličnatých stromků zasazených nesmyslně mezi kosatce a konvalinky. Přední záhon býval zarostlý plevelem metr vysoko a nic se s tím udělat prostě nedalo.
Do toho jsem se tam po smrti tatínka jako dospělá musela vrátit i s Kurkou. Rozhlédli jsme se okolo a pochopili, že takhle se žít nedá. Zatímco já sváděla v baráku boj s matkou nad každým krámem, a většinou jsem prohrála, Kurka s ní válčil na zahradě. Za hlasité podpory sousedů po obou stranách plotu byl většinou vítěz. Mýtil a řezal, sekal a mýtil, dvě sezony pálil na zahradě vatry vysoké až do nebe. Když jsme prvně viděli od baráku dozadu až k plotu, oslavili jsme to šampusem.
Kurka zakoupil benzínovou sekačku, posekal si prvně sebou zasazenou trávu a připadal si jako král. Z euforie zryl vzadu malou plantáž a sázeli jsme jahody, seli ředkvičky a salát, dokonce na květák jsme si troufli. Chodila jsem to pilně zalévat a očima povytahovala první lístky. Pak jsem jednoho dne vstala a všechno bylo v čudu.
Nazvala bych to slimáčí apokalypsou. Zeptala jsem se sousedky:
„Rendo, co děláte se slimákama?“ Odpověděla po pravdě:
„Házíme je k vám.“
Tím dnem mě zahradničení tak nějak přešlo. Kurka sice nadále sekal trávu a já občas zavařila přebytky z úrody, ale pomalinku, polehounku, převzala vládu matka. Do mých vypletých záhonků skalniček prdla rajčata a dýně, mezi jablečné krsky natajno zasadila další. Už se mi nechtělo bojovat s větrnými mlýny a pomalu jsem to vzdala.
Ale! V loni na podzim jsem změnila zaměstnavatele a zároveň pracovní dobu. Už nechodím do práce každý den. Pracuju na dvanáctihodinové směny, takže jsem v práci obden, po noční mám dva dny volno a nemůžu si to vynachválit. Nikdy v životě jsem neměla tolik volného času. Už jsem celkem uklidila barák, a že to byla fuška, a když jsem kontrolovala vyblýskaný okna, padl mi zrak na zahradu. Rozhodla jsem se, že nastane revoluce. Že odteď tu budu vládnout já.
Pořídila jsem si malou elektrickou sekačku, která k nastartování nepotřebuje chlapa, a tudíž nebudu závislá, až někdo z těch mých mužských bude mít čas. Našla jsem pilu a zahradní nůžky a začala mýtit rozrostlé bezy u plotu, plané malé ořechy, které se tam nepozorovaně uchytily, uschlou švestku. Je to úžasná práce. Svoje chlapečky a chlapa u toho nechci. Miluju tu samotu a krásně destruktivní práci. Jenom občas, když uříznu větev, která je větší než já, požádám synky o pomoc. To, co já uříznu, oni musí zpracovat na úhledná polínka a vyrovnat k plotu. Tuhle jsem prostřednímu tahala dozadu jednu větev za druhou a on se už trochu bránil:
„Kde to bereš, matko, že je toho tolik? To to kradeš v parku, nebo co?“
„Neremcej a makej“, povídám mu, „večer ti za odměnu uděláme buřty.“
Když vidím ty hromady materiálu, co jsme už pořezali, tak to vypadá, že si budeme muset opékat buřty každý den ještě několik dalších let. Občas v záchvatu boje taky odstraním něco, co bych asi neměla. Pižlám si křoví u plotu, nějaký divný stromek tam byl, tak ho pižlám taky, ale ouha! Má jablka a roste nejspíš od sousedů. Jako na potvoru se soused zrovna pohyboval po zahradě, a tak se snažím omluvit:
„Jirko, asi jsem ti právě popravila půlku jabloně, zlobíš se moc?“
„Nezlobím, řezej dál, je to nějaká pláňka.“ A to mě posílilo.
Pustila jsem se do prostříhání přerostlých růží. Když jsem se po hodině růžového boje zjevila doma, Berunka spráskla ruce a zeptala se:
„Ježíši, mamko, co se ti stalo?“
Ale, začínám pomalu vítězit. Na naši zahradu už zase svítí slunce, a tak jsem mohla dosadit trávu a ona se ujmula. Když přijedu unavená z práce, můj první pohled patří tomu prosvětlenému prostoru. Kochám se uklidňující zelení a přemýšlím, co tam udělám příště.
I včera jsem se chtěla pokochat. Zaparkuju kolo, vyběhnu po schodech nahoru, a šup k oknu, kouknout se do zahrady. Koukla jsem a zastavilo se mi srdce. Úplně úplně, na mou duši.
Ze zeleného prostoru na mě zlověstně svítily bíle všechny pařezy od bezů a planých ořechů, co moji chlapečci slíbili, že až pominou vedra, vydobudou ze země. To moje matka se rozhodla, že ty pařezy zachrání, aby neshnily, a natřela je na bílo a tím je krásně zviditelnila. Naše zahrada od včerejška připomíná tu Brůnovic z epizody Studna ze seriálu o majorovi Zemanovi.
Už vím, co na té zahradě udělám příště. Zabiju sebe, pak oddělám matku, a potom obě naše mrtvoly hodím do studny.