„Musíme vás odvézt!“
Pochopila jsem z ruské hatlamatilky otylého policisty.
Kam, někam? Za hodinu jede vlak. Jediná možnost, jak se dostat ven. Kam?!
Mohutný chlápek, z kterého tahne alkohol, s Ivou cloumá, chce ji odtáhnout.
Jak jim máme vysvětlit, že ne, že chcem vypadnout, že tady zůstat nemůžem.
Nerozumí a my nevíme, co říkají.
Teda já ne.
Kamarádka leží zhroucená na lavečce, klepe se a hoří. Je jí mnohem hůř, než když mě vytáhla z nedalekého obchodního centra.
Okolo nás se srocuje dav. Prý, že jsme feťačky. Přichází vojáci, chtějí nás prověřit. Za pasem pistole, proboha, jděte pryč.
Co deset sekund koukám na mobil. Nic. Martinasi, ty vole, kde si? Potřebujeme, aby přišel někdo, kdo má naše víza, umí rusky a vše to vyřídí!
Držím Ivu za ruku, snažím se zastavit řezníky, přicházejí další, v bílém a s kufrem, jako z filmu, normálně bych se smála, ale oni přímo k nám.
Ivana řve nahlas, vypadá jak smrtka. Upřímně, bejt cizí, taky si budu říkat, co je zač. Ale my jsme normální, jo, je jí zle, ale nepotřebujem vás, jděte pryč.
A ne pořád tu ruštinu. Hlasitou. Všude dokola.
Teploměry (v ruce jakési kleště), zlaté zuby, pach, maskáče, špinavý plášť.
Sápou se po Ivě, chtějí ji někam odvézt. Ne! Vydržte, za chvíli přijde náš průvodce.
Na mobilu nic.
Třas, horečka, vzlykání. Vy nevidíte, že jí tím, jak se kolem motáte, jen přihoršujete?
Jděte někam s tou pošahanou ruštinou, chci do civilizace, nesahejte na nás, ještě něco chytnem, jste špinaví, ožralí. Burani.
Slyším angličtinu.
(konečně)
Náš průvodce je tu, tak jim může vysvětlit, že neberem drogy, že strážníky fakt můžou poslat dom a ty ostatní někam, že za chvilku vypadnem a už nás tu neuvidí.
Rychle mu to vysvětluji. Že Iva dobrala antibiotika, je jí zle, má horečku, ale zvládne to, zbytek prášků má ve Vilňáku, kam za nějakých pět hodin dojedem, jen ji to chce někam položit, nechat v klidu, neotravovat. Říká jim to.
Netvářej se. Ne. Evidentně rozumí, ale nemaj se k tomu, že by vypadli. Melou a gestikulujou. Rozhodně máchaj rukama.
Prý Iva v tomhle stavu do vlaku nemůže. Kdyby zkolabovala na cestě, nikdo jí nepomůže. Musí do nemocnice.
Do ruské? Fuj, v jedné jsem byla a řekla si, že nikdy víc. Pokud se neotrávíte cestou, tak vás stoprocentně dodělaj tam. Jen to ne, pryč! Pryč.
My to zvládnem.
Ne. Že nás nepustí, pokud horečku nesrazej aspoň na 38 a půl. Máme půl hodiny. Ivana propadá hysterii, klepe se, snad už jen ze setrvačnosti. A s čumilama to ani nehne. Konečně trochu toho divadla do minské nudy.
Musí jí spadnout teplota, jinak nikam nejede.
Tak se nechá zavléct kamsi do kanclíku, prý místní ordinace. Nechá se táhnout tím otylým, kterýmu kouká špína z nehtů a kterého bych se bála potkat v noci v parku. Za závěsem slyším její české Ne! A křik, běžím tam, i když slyším nějaké rozkazy, příkazy, běžím (třeba mě zastřelej). Martinas nijak nepomáhá.
Vidím otevřenou lahev. Nepopsaného hnědého roztoku. Injekci, také kdoví s čím, Ivu na lehátku, řezníka, co si otírá ruce do kalhot.
Ticho.
Ticho.
Přichází průvodce. S ním asi i policajti. Zavšivené publikum snad zůstává venku. Netuším. Ani už nesleduju hodiny. Koukáme na teploměr.
Pořád. Nic.
Pak za chvilku.
A rtuť je na osmatřicítce.
Prý však máme stejně radši do nemocnice. To si děláte srandu!
„Máme už jen deset minut, všichni na nás čekaj!“ huláká Martinas.
Pravděpodobně to i překládá.
Netvářej se.
Snad nás tu nenechaj. Vypadá to, že jo.
Rukojmí kdesi na východě?
A co já? Mám zůstat nebo jet? Nechci tu být. Ale nechat jim Ivanu napospas?
Ta zničeně leží. Už nebulí, jen vejrá do zdi.
Co to do ní nalili!
Kdosi mi vráží vozíkem do zad. Nakládá Ivanu. Už se nebrání.
Nevím, na koho se obrátit dřív. Pusťte nás k vlaku. Nikdo o tu vaši podělanou zemi nestojí! Pojezd. Sejčást. Nám núžno jéchať! Křičím na nejbližšího policajta, ale ten ani nehne brvou. Možná kdybych mu mávala před frňákem lahví.
Kam tedy? Co mám dělat, pokud se nám nepovede odjet? Jak se pak vrátím a vůbec, jak se domluvím, když ty jejich klikyháky nepřečtu.
Trhají Ivaně halenku, ta si jen zakrývá obličej.
Jeden serjoža ji potírá hrudník vodkou.
Podává mi kanystr se zbytkem samohonky. Smrdí jak opelichaném pes.
Ať prý Ivanu mažu co patnáct minut.
A pak míříme na perón.