Ieva stála před zrcadlem a natáčela si vlasy.Venku sněžilo, a to byl teprve začátek prosince. Venku mrzlo a bylo tma, tak jako každou zimu ve Vilniusu. Ieva se ale nemohla dočkat. Opět vánoční večírek. Hudba a dárky, vše ve slavnostním duchu. Třpytky a raut. Měla to dokonale promyšlené.
Vlastně ti Erasmáci nebyli tak zlí, po necelém semestru jí přirostli k srdci. Usmála se, když si je představila. Vždyť to byly ještě děti. Děti, které poprvé někam vyrazily a podle toho se chovaly. Připadala si jak jejich máma, když se dívala, jak si nově nabytou svobodu užívají, jak jsou hloupoučcí, bezelstní, do všeho se vrhají po hlavě, aby jim nějaká blbost náhodou neutekla. Zvlášť ráda měla ty ušišlané z jihu, s ulízanými vlasy a ulísaným úsměvem. Vždycky zaklepali, úplně mimo a přitom nebetyčně cool a chtěli po ní cosi naprosto banálního. A pak nahodili psí oči, když zjistili, že měli splnit nějaké povinnosti a oni si místo toho užívali, pili, tancovali, trousili parfém, utráceli, svíjeli se, vyfukovali kouř a pohrdavě koukali na vše přízemní.
Občas ji teda pěkně štvali. Jak vše berou za samozřejmé. Když viděla, že dokáží za noc v baru utratit to, co ona vydělává týden. Peníze, kvůli kterým ani nehli prstem. Nesnášela, když dávali najevo, jak vším litevským pohrdají, a tváří se, jako by oni byli něco lepšího.
Stejně ale Ievu těšilo, jak ji hnedka mezi sebe přijali. Stačil týden a uvítací víkend v Druskininkai. Uvěřili, že je jen o pár let starší a také ráda flirtuje, nechává se fotit, zpívá karaoke a vydrží až do rána. Stačily dvě noci a měla jich na internetu půlku mezi přáteli. Zvali ji do hospody na jedno, bavili se s ní jako se sobě rovnou a ani je nenapadlo, že je vlastně jejich nadřízená a že by nemuseli dávat tak okatě najevo, jak mají všechna pravidla na háku.
Zvládla jsem to dokonale, opakovala si Ieva. Stala jsem se jejich kamarádkou a zároveň si vytvořila respekt. A to velký. Když se totiž půlka zahraničních studentů na jednom zájezdu zpila do němoty tak, že kvůli tomu propadly zpáteční jízdenky, fakt to nevydržela a dala jim pořádnou čočku. Co si myslí? Že nebudou nic dělat? Zase za ní polezou po pracovní době, protože před měsícem zapomněli zaplatit ubytování? Budou chtít, aby vyčarovala věci, které si měli sehnat na svých univerzitách? A vůbec nebude vadit, že to ani nezvládnou říct anglicky? Tehdy jim trochu ztuhly úsměvy, ale přísnost musí být. Pozvánek na party ubývalo. Trochu žárlila. Ale stále ji zdvořile zdravili a tu a tam se zastavili, aby prohodili pár vět. Možná jsem se snažila být zbytečně přísná, napadlo Ievu, ale ze začátku je přece vždycky lepší začít trochu zostra. Zvlášť když na uvolňování ještě zbývá čas. Třeba dnes. Slavnostní party, jedna z posledních.
Protože celé to pohoštění, kostýmy celebrit a vilu s bazénem vymyslela právě ona, byla na sebe Ieva pyšná. A těšila se, jak si to ostatní užijí. Že půjde o dlouhý večer plný hvězd.

„Už si ji viděla?“
„Ne, ne! Kde je?“
„To se posereš! Nevěděla jsem, že je to mikulášský večírek!“
Po parketu korzovali nagelovaní borci převlečení za rapery. Děvčata v korzetech s nablýskanými vlasy.
A pak ji Hana zahlídla. Obtloustlého blonďatého anděla s pocukrovanými křídly.
„No, ty vole!“

Ieva netušila, že se jí všichni za zády smějí.
Proplétala se davem, vesele si s ostatními ťukala a opakovala, jak je celý půlrok s nimi super.
Motala se čím dál víc a jedno z křídel se zlomilo.
Tváře zrůžověly a pod sněhově obeplým rolákem jí stále více trčelo břicho.
Po půlnoci Ievu někdo strčil do vody.