Čas od času nastane situace, kdy je třeba vyměnit starý počítač za nový. Nabídka s výpočetní technikou je víc než bohatá. Ptáte se, pátráte a nakonec najdete. Problém začne, když ho doma vybalíte a uvedete poprvé do provozu.

Ne, že bych nový počítač potřebovala já. Moje počítadla byly vždy výkonné stroje. Musela vyhovovat výkonem nejen mým pokusům o tvůrčí činnost, ale i mým občasným „pařanským“ záchvatům. Kdo tomuhle někdy propadl, ví, že na dobrou on-line hru potřebujete výkon a dobrou grafiku. Hrál-li někdo někdy WoW nebo ToR, tuší o čem je řeč. Když se navíc občas pokoušíte, spáchat nějaký výtvor v PS (Photoshop), tak je „nabušený“ počítač přímo nutnost. Je všeobecně známo, že nic, ani ženská, nestárne tak rychle, jako počítač. Myslím si, že je to díky komplotu softwérových firem s výrobci hardwarů. Programy a hry vyžadují stále více a více výkonné počítače a uživatel se buď obejde, nebo se rozhodne plenit rodinný rozpočet.

„Holky si stěžují, že je Filip nepustí k počítači.“ Zahájí snídaňovou diskuzi manžel.
„Já se mu nedivím, taky bych tě ke svému počítadlu nepustila.“ Klárce je deset a Filip má oprávněný strach, že to „tele“, jak nazývá Klárku, mu v počítači udělá nenapravitelné škody. Obávám se, že právem.
„Tak říkala jsi, že ten šrot co mám já, by chtěl vyměnit.“ To jsem opravdu řekla, je to už „old timer“ mezi počítači. Mnou odložený a zprovozněný pro muže, aby nezlobil, když šel do důchodu. Doufala jsem naivně, že ho počítač „chytí“ a on se nebude nudit a prudit. Úspěch byl sice jen částečný, ale když je opravdu zle, tak účel plní. Hlavně objevil Skype. Zadarmo kecat s kamarády je úžasná výhoda. Účty za jeho mobil klesly o hodně a já ani netušila, že je tak ukecaný.
„Dobře, dám ti můj noťas, a holky dostanou ten tvůj. Jim to stačí až nad hlavu. Já si koupím nový.“ Ochotně souhlasím, protože můj stroj opravdu stárne rychleji než já. Kupodivu je pro. Nebýt vnuček, které miluje, tak by řádil jak hysterická Godzila, a řval, že opět mám touhu zruinovat rodinné finance.

Prolézám Internet, vybírám, radím se s odborníky (synem a jeho kamarády), až nakonec mám doma bednu s novým počítačem (zaručeně tím nejlepším v poměru výkon-cena). Místo radosti ovšem vypuká peklo.

Tři dny přehrávám programy, svoji literární i „uměleckou“ činnost, hry. Hry proto, co kdyby mě náhodou popadla touha jít někomu nařezat. K tomu účelu neznám nic lepšího a hlavně beztrestného. Skvělý relax. Chvílemi lituji, že jsem do toho šla. Mám neodbytný pocit, že ta moje stará mašina byla lepší. Hůř se mi na něm píše, chybí mi spousta věcí a jiné zase usnadňují obsluhu. Je rychlý, je hezčí, tišší, nepotřebuje chlazení a věčně vrčící ventilátor i monitor je o dost větší. Nakonec mám hotovo a mažu vše nepotřebné ze starého počítače, pro nového pána a velitele. Donesu ho na jeho psací stůl, odpojím starý a zapojím „nový“. Před tím ještě vymažu vše zbytečné z počítače, který dostanou holky. Další tři hodiny v háji. Seženu bedny a pečlivě zabalím monitor, věž, klávesnici i myš a starý dědeček počítač může jít z domu.

„Tak máš to tady.“ Pouštím mužovi jeho „nový“ stroj
„Kde mám Operu?“ Hledá červené kolečko Opery.
„Nahrála jsem ti Google Chrome, dělá se s ním mnohem lépe.“ Tuším, že nastane problém. Pouštím mu ho, s tím, že mu ukáži v čem je lepší.
„To nechci. Kde jsou záložky?“ Tváří se jak harant co mu vzali oblíbenou hračku. Vysvětluji, jak to funguje se záložkami tady.
„Vždyť tam nic nemám. Kde mám ty, co jsem tam měl?“ Je nasupený.
„Jdi do háje, devadesát procent jsi jich měl nanic, jen jsi je neuměl vymazat. Těch pár si tam snad dáš zpátky.“ Po třech dnech už taky nemám náladu řešit prkotiny.
„To tedy ne, já je tam chci, nebudu nic znova hledat. Mohla jsi je tam zkopírovat.“ Začíná se vztekat. To jsem sice mohla, ale co by pak dělal on.
„Hele neopruzuj, ten zbytek si tam naházej už sám.“ Už se ani nesnažím být vstřícná.
„A chci tu starou klávesnici, na tomhle psát neumím. Kde tu jsou čísla?“ Být mým dítětem, tak už lítají facky.
„Hele máš dvě vysoký, blbej nejsi, já jsem udělala, co jsem mohla a zbytek už je na tobě.“ Odcházím pryč ve snaze předejít tomu, že začnu ječet a bude tichá domácnost.

V dalších dnech už jen poslouchám nářky, lítám nahoru každých dvacet minut, protože mu něco nejde, nebo jde a on chce, aby to nešlo. „Kde mám?“ slyším asi třicetkrát za dvě hodiny. On je vzteky bez sebe a já taky. Atmosféra v domácnosti houstne a nebýt už pomalu nad hrobem, tak začnu uvažovat o rozvodu. Tak jak dřív zapínal počítač zcela výjimečně, nyní ho zapíná denně. Jeho zapnutím zároveň začíná jeho skučení, co jsem mu to provedla za svinstvo. Po dalších dvou dnech lítání nahoru, abych opět něco vysvětlila a vyslechla si, jaký on je chudák, mi praskne poslední nerv, který držel pohromadě už jen na vlásku.

„Něco ti povím. Jsem tu naposledy, už mě nevolej, protože nepřijdu. Celý tvůj problém je v jediném. Jsi líný jak vepř naučit se pracovat s něčím novým. Není to o ničem jiném, než o tvé lenosti zapojit mozek a vytluč si z palice, že já tu budu lítat jak rogalo a dělat ti nápovědu, kůže líná.“ Ječím jak Viktorka u splavu. Je mi jasné, že si zvykl na ten jeho starý šrot, který se stal jeho železnou košilí. Tichá domácnost je nastolena, já jsem nepřítel číslo jedna. Nějak se s tím vyrovnám, jen doufám, že mu to chvilku vydrží.

Upřímně řečeno, taky bojuji a říkám si, jestli mi tohle bylo zapotřebí. Blbě se mi na novém stroji píše, moc tomu nefunguje mezerník. Tedy funguje, ale je hrozně krátký a můj palec si nemůže zvyknout, že v místě, kde končil starý mezerník, mám teď Alt. Takže ho i chápu, ovšem já jsem ochotná si zvyknout, už proto, že ten nový počítač je hezčí a rychlejší.

Docházím k závěru, že to naše „zvyk je železná košile“ je mnohdy opravdu jen lenost a nechuť naučit se dělat s něčím novým, byť i lepším. Prostě vyjet ze zajetých kolejí.