Legenda zvaná lomnické kroužky
...aby to tu zavonělo
…nevím, zda je vhodné o adventu zmiňovat mocnost z opačného konce spektra, ale bylo to peklo!
Lomnické kroužky jsou v naší rodině symbolem Vánoc stejně významným, jako stromeček, kapr a jmelí. Babička ten recept dostala od farské kuchařky a ta ho zase měla od kuchařky hraběcí, prostě rodokmen jak u arabského plnokrevníka, jehož původ se ztrácí někde v mlhách dávnověku.
U normálního cukroví se máslo nahňahňá s ostatními surovinami do tvaru koule, ta se vrazí do lednice, kde si nějakou chvíli odpočine, pak se z ní něco vyvaluje, vykrajuje, vytlačuje, modeluje, peče, slepuje, natírá, cukruje…hotovo! Ne tak lomnické kroužky. Máslo pokojové teploty se musí třít se žloutky pokojové teploty půl hodiny do pěny a teprve do takto rozdováděného společenství slepičích zárodečných buněk a mléčného tuku se vkládá vše ostatní (v pokojové teplotě, pochopitelně). Žádný odpočinek! Vyválet, vykrájet, hlídat troubu. Kroužky musí mít barvu slonové kosti, jen bříška, kterými spočívají na plechu, mají být něžně růžová.
Napětí s námi lomcovalo jako s mechaniky depa závodní ef jedničky. Na sporáku stál hrnec s vařící vodou, nad miskou s vanilkovým cukrem se vznášel vynervovaný pár rukou a …tři…dva…jedna…TEĎ, nastal mazec! Kroužky z trouby ven, naskládat do cedníku, ponořit, ale hned zase vyndat z vroucí vody a vyklopit do misky s cukrem, kde na ně roztřesené prsty metaly bílé závěje, aby se po chvíli tou lavinou o-pa-tr-ně prohrabávaly a vyprošťovaly přeživší jedince. Mnoho kroužků zahynulo již při cestě z plechu na cedník, mnoho jich nepřežilo vařící lázeň. Zdálo by se, že vlna devastace v misce s cukrem bude tou poslední. Nikoliv. Ne každý z prořídlé řady statečných kroužků chladnoucí a schnoucí na podložce, se dočkal šťastného přemístění do drobné krabičky. Některé se přilepily tak intenzivně, že je ani ostrá čepel nože nedokázala z těsného spojení vymanit.
Já i moje sestra procházíme každoročně stejným martýriem, protože nemít lomnické kroužky, znamená ublížit Ježíškovi.
Tak jo. Du do toho!
„Všechny suroviny mají stejnou pokojovou teplotu,“ mumlám a vytvářím si zdání pevné půdy pod nohama „tak co se, sakra, může stát…?!“
A v tom se mi zastavilo srdce poprvé. V ustrnutí zírám na své upatlané ruce hňahňající v míse všechny suroviny do jedné koule.“ Šmarjá, já půl hodiny netřela žloutky s máslem…!“ zanaříkala jsem zdrceně. Dala bych si cigaretu, kdybych před pěti lety nepřestala kouřit. Ten proces s koulí jsem rezignovaně dokončila a těstem mrskla do lednice. Třeba mě zejtra něco napadne. Zejtra mě něco napadlo. A srdce se mi nad tou drzostí zastavilo podruhé „Já to nebudu čvachtat ani v tý vypráskaný vařící vodě.“ Měla jsem pocit, že jsem dočista zešílela. „Jáák , nebudu? Čvachtat?“ To se mě mé odpovědnější alter ego snažilo nasadit zpět na správnou kolej. Marně. Při téhle zločinecké myšlence už zůstalo.
Pravdou je, že mám plnou krabici lomnických kroužků v barvě slonové kosti a s bříšky něžně růžovými. Sestra na ni vytřeštila oči a tiše hlesla „…kolik dávek?“
„Jedna!“ Načež jsem jí odtajnila celý barbarsko-kacířský zestručněný postup. „V žádném případě to nesmíme prozradit mamce“ vyslovila po chvíli mlčení nahlas konspirační plán k duševní ochraně naší matky, se kterým jsem se plně ztotožnila.
Léta Páně 2013, dne 8.12. věnováno autorem
Doremifa
|